Za Svobodu, za Dubčeka! Srpnové dny 1968 v Praze
V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem hranice našeho státu, aby zabránila reformním snahám československých komunistů demokratizovat socialistickou společnost. Již kolem druhé hodiny ranní začaly na ruzyňském letišti přistávat sovětské letouny Antonov s vojáky a těžkou bojovou technikou a zhruba ve stejné době se na pražských předměstích objevily první tanky. Jejich cíl byl zřejmý: obsazení vládních a stranických budov v centru Prahy, ovládnutí sdělovacích prostředků, důležitých telekomunikačních center a vojenských objektů a nastolení prokremelské dělnicko-rolnické vlády. Ze sídel moci bylo nejprve obsazeno předsednictvo vlády na Malé Straně a zatčen předseda vlády Oldřich Černík. K prvním střetům došlo u budovy ÚV KSČ (dnes ministerstvo dopravy) na pražském Těšnově, kde od předešlého dne zasedal ústřední výbor strany, aby projednal přípravu nadcházejícího XIV. sjezdu. Budovu obsadili sovětští výsadkáři a hlavní představitelé státu Alexander Dubček, Josef Smrkovský, František Kriegel, Bohumil Šimon a Josef Špaček byli internováni a deportováni do Sovětského svazu. Předtím však ještě stihli ve veřejném provolání „Všemu lidu ČSSR" odmítnout proti hlasům konzervativců vojenskou invazi jako flagrantní porušení mezinárodního práva. Ke stanovisku předsednictva ÚV KSČ se brzy se svými prohlášeními odsuzujícími okupaci připojily další orgány státní moci: Národní shromáždění, vláda i prezident republiky.
Obr. 1: Plakát „Věříme jenom vám zákonně zvoleným představitelům, Věrni zůstaneme, neustupte nátlaku", MMP H 240 813; Obr. 2: Květy, zvláštní vydání, 21. 8. 1968, MMP H 309 593-001, 003.
Obr. 3: Fronta před obchodem s potravinami, reprofoto z tisku Znáte nás! Věřte nám! Zvítězíme!, MMP H 309 598 003.
Druhého dne se vedení komunistické strany rozhodlo narychlo svolat do Vysočan sjezd plánovaný původně na začátek září. Jeho urychlené přípravy koordinoval městský stranický výbor v Praze. V závodní jídelně ČKD Elektrotechnika v Praze – Vysočanech se 22. srpna sešlo 1219 členů strany z celkového počtu 1543 nominovaných. Chyběli pouze unesení členové předsednictva, jednotlivci z českých zemí a skupina delegátů ze Slovenska. Delegovaní zástupci zvolili nové předsednictvo a ústřední výbor, v němž jednoznačně převažovaly reformní síly. Řízením strany byl po dobu nepřítomnosti unesených představitelů státu pověřen profesor VŠE Věněk Šilhán. Sjezd se zcela přihlásil k vytyčeným cílům dubnového Akčního programu strany, přijal rezoluci o situaci v zemi a výzvu všem komunistickým stranám světa, v níž požadoval okamžité propuštění internovaných představitelů strany a vlády, obnovení občanských svobod a práv a ostře odsoudil okupaci.
Obr. 4: Zasedání Vysočanského sjezdu, reprofoto z časopisu Květy, 3. zvláštní vydání, 24. 8. 1968, KN 2011_0635_008-002.
Obr. 5: Prohlášení XIV. sjezdu Komunistické strany Československa všem komunistickým a dělnickým stranám světa, MMP H 277 850.
Původní plán okupantů rychle nastolit kolaborující prosovětskou vládu se sice v prvních dnech okupace nezdařil, odpor obyvatel Československa byl silný, ale mnohonásobně silnější přesile nebylo možné dlouhodobě úspěšně vzdorovat. Nejkrvavější střety probíhaly u budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. První tanky se zde objevily 21. srpna již krátce po sedmé hodině ranní. Přijížděly od Václavského náměstí, kde předtím střelbou poničily fasádu Národního muzea. Na Vinohradské třídě a v jejím okolí se je mezitím spontánně srocený dav pokusil zastavit provizorně zbudovanými barikádami, ulice přehradily nákladní auta a městské autobusy. Při pokusu okupantů proniknout k budově rozhlasu jeho obránci v nerovném boji házeli kamením na ozbrojené vojáky, došlo ke střelbě a jeden z tanků po nájezdu na stojící autobus začal hořet. Oheň způsobil mohutnou explozi a zachvátil i přilehlé domy. V důsledku exploze tanku, následného požáru a střelby ze samopalů zahynulo u budovy rozhlasu sedmnáct československých občanů. Téhož dne umírali lidé i na dalších místech Prahy, na Karlově náměstí, u Podolské vodárny, na Klárově, v Černokostelecké ulici a jinde. Nejvíce Pražanů bylo usmrceno v důsledku dopravních nehod a vlivem střelných zranění, přičemž četné případy svědčily o bezohledném a úmyslném jednání okupačních vojáků. Celkově v hlavním městě v souvislosti se srpnovou invazí zahynulo třicet tři československých občanů a další stovky osob utrpěly zranění různého typu závažnosti. Pohřby obětí se často měnily v protestní manifestační shromáždění proti okupaci.
Obr. 6: Protestující Pražané s národními vlajkami a podobiznami prezidenta Svobody na kapotě nákladního automobilu před Domem potravin, foto Bohumil Dobrovolský, MMP 160 763; Obr. 7: Shromáždění Pražané okolo pomníku sv. Václava a sovětské tanky, foto Bohumil Dobrovolský, MMP 160 767.
Obr. 8: Vojáci spojenecké armády na motocyklu v obležení Pražany, foto Bohumil Dobrovolský, MMP 160 772; Obr. 9: Hořící sovětský tank na Václavském náměstí, foto Jiří Všetečka, MMP 160 968.
Obr. 10: Sovětské tanky nad zbytky barikády před budovou Čs. rozhlasu ve Vinohradské třídě, foto Jiří Všetečka MMP 160 969.
Obr. 11: Leták – Prohlášení prezidenta Ludvíka Svobody, tisk, MMP H 277 656.
Obr. 12: Leták „Národe pamatuj!", srpen 1968, MMP 277 648; Obr. 13: Plakát Proč? Почему?, záběr z Vinohradské ulice v Praze, MMP H 240 821/001.
Obr. 14: Smuteční oznámení sochaře a restaurátora Zdeňka Příhody (27. 11. 1941 – 21. 8. 1968), MMP 277 837.
Veřejnost v hlavním městě i na dalších místech ČSSR se v sedmi srpnových dnech roku 1968 jednoznačně postavila za legitimně zvolené představitele státu, kteří byli nositeli plánovaných reforem. Masové hnutí občanského odporu proti okupaci zdiskreditovalo v očích světové veřejnosti socialismus brežněvovského typu a zásadně přispělo k neúspěchu realizace politického cíle invaze: vytvoření prosovětské vlády, která by pomohla stabilizovat tzv. „zdravé síly" proti údajným kontrarevolučním snahám reformních politiků. Protesty v prvních dnech invaze tomuto zabránily a Sověti tak přistoupili k plánu postupné „konsolidace poměrů" za přítomnosti okupačních vojsk, jejichž pobyt zde měl být dočasný, což ale v překladu komunistického newspeeku mohlo znamenat také „na věčné časy".
Mezi veřejností se bezprostředně po okupaci šířil požadavek na vyhlášení neutrality a vystoupení Československa z Varšavské smlouvy, veřejná prostranství se zaplnila plakáty a letáky s různými výzvami, provoláními, ale i satirickými texty. Lidé se snažili pokojnou cestou kontaktovat vojáky „spřátelených" armád, oslovovali je na ulicích a pokoušeli se jim většinou marně vysvětlovat stávající situaci. Tištěné protiokupační letáky vyzývaly ke klidu, rozvaze a dialogu, jakožto jediné možné cestě vedoucí ke kýženému vítěznému cíli. Protesty typu masivní letákové kampaně a poklidného přesvědčování na ruského medvěda příliš zapůsobit nemohly, ale bezpochyby zabránily tomu, aby se pokus o demokratizaci socialismu u nás utopil v krvi jako předtím Maďarské povstání v roce 1956.
Obr. 15: Letáky s výzvami Pražanům, tisk, MMP H 240 865, H 240 869, H 240 870, H 240 874, H 240 986, H 277 732, H 277 797, H 277 799, KN MS ZV 03-1968-007.
Obr. 16: Satirické letáky z pražských ulic, srpen 1968, MMP 277 630, MMP 277 635, MMP 277 637, MMP 277 641/002, MMP 277 649.
Zcela zásadní roli sehrály v srpnových dnech roku 1968 hromadné sdělovací prostředky. V situaci překotného vývoje událostí plnily roli nejen informační, ale také organizátorskou a integrující celospolečenské dění. Pracovníci Československého rozhlasu, televize a dalších médií ve snaze udržet svobodné zpravodajství museli statečně odolávat nejen náporu okupantů, ale také rozkazům svých nadřízených, pracujících pro Sověty. Svobodné vysílání se podařilo díky využití řady provizorních vysílacích prostor na různých místech Prahy, a především díky vydatné technické pomoci civilní obrany a armády udržet až do návratu unesených reformních politiků z Moskvy dne 27. srpna. Okupační vojska a kolaboranti z řad StB šest dní marně pátrali po místech, odkud rozhlas i televize vysílaly.
Obr. 17: Dvě dívky na pražské ulici naslouchají vysílání Čs. rozhlasu z tranzistorového rádia, foto Bohumil Dobrovolský, MMP H 160 771.
Od 23. do 26. srpna probíhala v Moskvě v režii sovětských představitelů jednání mezi delegacemi ČSSR a SSSR. Výsledkem těchto rozhovorů byl tzv. Moskevský protokol, který podepsali všichni členové československé delegace s výjimkou tehdejšího předsedy Národní fronty, Františka Kriegla. Tento sovětský diktát znamenal definitivní tečku za reformními snahami pražského jara, akceptoval „bratrskou internacionální pomoc" a otevřel cestu budoucí normalizaci v čele s Gustávem Husákem. Československé vedení se tímto podpisem v Moskvě zavázalo anulovat výsledky Vysočanského sjezdu, obnovit cenzuru, zakázat nekomunistické iniciativy a spolky, a rovněž kývlo na rozsáhlé personální změny ve vedení strany a potažmo i v celé společnosti. Součástí protokolu byla i dohoda o dočasném pobytu vojsk na našem území, které se protáhlo na dalších dvacet tři let. Poslední sovětský voják opustil území ČSFR až po sametové revoluci dne 27. června 1991.
Unesené československé představitele čekalo při jejich návratu ohromné uvítání statisícových davů. Dubček, Svoboda a další byli oslavováni jako hrdinové. Krátce po příletu pronesl Dubček historický rozhlasový projev, ve kterém poprvé zaznělo slovo „normalizace". Skutečný význam tohoto slova měli českoslovenští občané možnost pochopit během následujících měsíců a let.
Násilné potlačení pražského jara odstartovalo řadu represivních opatření: čistky ve straně, armádě i ve společnosti, vyhazovy z práce, rušení politických, zájmových a kulturních organizací, znovuzavedení cenzury a další. Reformní komunisté byli odstavení z vlivných pozic a do čela státu se postupně postavili pragmatičtí technokraté moci typu Gustáva Husáka a Lubomíra Štrougala, doprovázeni konzervativními neostalinisty, jakými byli Vasil Biľak, Alois Indra nebo Antonín Kapek. Alexander Dubček se v nastalé situaci rozhodl ze svých funkcí neodstoupit a čekal ho tak pomalý pád, který vedl k postupnému zbavení jeho vlivu na dění ve straně i vládě. Dne 17. dubna 1969 jej ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ nahradil Gustáv Husák a Dubček se stal předsedou Federálního shromáždění. Na tomto postu završil ztrátu své politické moci podpisem pod tzv. pendrekovým zákonem, kterým stvrdil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Umožnil tak pronásledování občanů, pro něž byl ikonou zosobňující naději na možnou demokratizaci poměrů v zemi.
Obr. 18: Plakát „Vraťte se domů!", MMP H 277 670/002.
Obr. 19: Výzva zaměstnanců Polygrafie, Praha 2 občanům ČSSR, MMP H 277 798; Obr. 20: Komuniké o československém jednání v Moskvě 23. - 26. 8. 1968, MMP H 277 675.
Text a výběr sbírkových předmětů: Mgr. Renáta Kalašová
Tato webová prezentace zpřístupňuje veřejnosti díla, ze sbírek Muzea hlavního města Prahy. Některé autory těchto děl se nám nepodařilo kontaktovat. Jste-li dotčeným vlastníkem autorských práv k předmětnému dílu, kontaktujte nás, prosím, na e-mailové adrese: muzeum@muzeumprahy.cz.