Ahoj, já jsem Grifo a jsem gryf.

Tady v muzeu to mám pod drápem. Obrazně i doslova. Moji sochu totiž najdete nahoře na hlavní budově. A sem tam zalítnu i na nějakou výstavu.
Ale nesnažte se mě najít. Bavím se jen s dětmi. Dospělí by na mě hned nahrnuli rodinné trable, syndromy vyhoření a politické preference. V lepším případě. V tom horším by mě chtěli zkoumat někde v laborce a na to nemám čas. Své práce v muzeu mám po hřívu.
Většina z vás se pořád ptá na tři otázky, jako na kolovrátku. Tak vám odpovím rovnou:

1. Co je to to vlastně gryf? Nějaký mutant nebo co?
My gryfové jsme bájná stvoření, o kterých si lidé vyprávějí už 5 tisíc let. Zobrazují nás různě. Já mám tělo lva a k tomu orlí křídla a pařáty. Což je samozřejmě nejlepší varianta.

2. Proč mě má muzeum jako maskota?
Protože gryfové jsou symbolem odolnosti a vytrvalosti. Stejně jako historie sama. Mám čest stavět honosný most mezi dějinami a současností. Dobře. Dostali jste mě. Muzeum Prahy si mě vybralo, protože jsem roztomilý, šikovný a v pohodě. A taky proto, že mě mají na té střeše, žejo.

3. Proč se jmenuju Grifo s měkkým i, když se gryf píše s tvrdým?
Protože se mi to líbí. Chci být něčím zvláštní, tak jako je naše muzeum jiné než ostatní muzea. A pytel se taky může psát s měkkým i. Pitel byl ve staré češtině člověk, co toho hodně vypil. Tak vidíte. No a anglicky se gryf řekne griffin. To má měkké i a vypadá to cool. Takže už dost.