Vážení návštěvníci, hlavní budova muzea je uzavřena z důvodu rekonstrukce.

Muzeum hlavního města Prahy

Lothar Zotz
* 6. prosince 1899 v Heitersheimu
† 12. února 1967 v Erlangenu

Lothar Friedrich Zotz pocházel z jihozápadního Německa, kde prožil své mládí. Jako student gymnázia byl v letech I. světové války odveden do armády a zažil boje na západní frontě. V letech 1920–1924 studoval na přírodovědeckých fakultách univerzit v Basileji a Freiburgu zoologii a geologii; v rámci studia geologie navštěvoval přednášky o prehistorii, neboť její výuka tehdy na německých univerzitách spadala právě pod tento obor. Po studiích působil mj. několik let jako asistent na Geologickém ústavu univerzity ve Freiburgu. V roce 1929 nastoupil do Zemského muzea v Hannoveru, odkud již v březnu 1930 odešel do slezské Vratislavi na Zemský úřad pro péči o pravěké památky (Landesamt für vorgeschichtliche Denkmalpflege). V květnu 1938 se stal ředitelem nově založeného obdobného archeologického památkového úřadu pro Braniborsko se sídlem v Berlíně, kde však působil jen krátce.

V srpnu 1939 byl povolán na katedru archeologie univerzity ve Vratislavi. Již v polovině září téhož roku byl ale jmenován mimořádným profesorem Pravěkého semináře na Německé univerzitě v Praze, záhy přejmenovaného na Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou Německé Karlovy univerzity (Institut für Ur-, Vor- und Frühgeschichte an der Deutschen Karls-Universität); řádným profesorem se stal teprve v roce 1940. Z této pozice výrazně ovlivňoval dění v archeologii tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – v dlouhodobé perspektivě bylo jeho snahou soustředit ve svých rukách kontrolu nad tímto oborem a zároveň jeho organizaci přizpůsobit poměrům, které panovaly v Německu.

Zotz byl od května 1933 členem NSDAP, do níž vstoupil především z kariérních důvodů. Ostatně z hlediska „národovecké“ angažovanosti byl (a zůstal) jeho životopis pozoruhodně chudý – kromě stranické legitimace se mohl vykázat prakticky pouze členstvím v Bojovém svazu pro německou kulturu (Kampfbund für Deutsche Kultur), v němž působil v roce 1932. Do Prahy přišel zřejmě zčásti jako exponent „vědecké“ organizace SS Dědictví předků (Ahnenerbe), s níž ovšem kvůli vynikajícímu materiálnímu zázemí (v řadě případů ale také z ideového přesvědčení) spolupracovala nemalá část tehdejších německých prehistoriků. Zotz později (v letech 1941–1943) ve spolupráci s ní prováděl archeologické výzkumy na Slovensku (Moravany nad Váhom).

V osobním styku s českými prehistoriky dával Zotz zpravidla (ovšem nikoliv bezvýhradně) přednost kolegiálnímu jednání, které mělo vzbuzovat zdání korektní rovnoprávné spolupráce. Své mocenské postavení ale neváhal opakovaně využívat ve svůj prospěch, a to především v zákulisí. Za jeho přispění bylo v červnu 1941 vydáno protektorátní vládní nařízení o archeologické památkové péči, vůbec první právní norma o archeologii v českých zemích. Po vynuceném zastavení českých odborných archeologických časopisů založil v roce 1941 časopis Altböhmen und Altmähren; v roce 1942 byl jmenován do čela nově vytvořené Badatelské rady pro pravěk (Forschungsrat für Vorgeschichte) při Archeologickém ústavu, která měla koordinovat veškeré badatelské aktivity v protektorátní archeologii (tj. fakticky nad nimi dohlížet); prioritou se měl stát výzkum „germánského“ osídlení.

Do pražské archeologie výrazně zasáhl především v letech 1940–1941. V roce 1940 byl pověřen správou soukromého Jírova archeologického muzea na Hanspaulce a odborným zpracováním jeho sbírky, které však nakonec provedla Ingeborg Kiekebuschová, jedna z jeho univerzitních studentek. Zotzovým záměrem bylo vytvořit z Hanspaulky Pražské archeologické muzeum, v němž by byly shromážděny veškeré archeologické nálezy z Prahy. Na podzim 1941 bylo muzeum na Hanspaulce připojeno k pražskému Městskému muzeu jako nové autonomní archeologické oddělení a předchůdce dnešního Oddělení archeologických sbírek Muzea hlavního města Prahy. Zhoršující se situace Německa na válečných frontách a úpadek Zotzova dominantního vlivu (na podzim 1943 byl se zákulisním přispěním svých protivníků povolán do wehrmachtu) však způsobily, že z původního velkolepého plánu nakonec sešlo.

Zotzovo odstavení z pozice hlavní postavy protektorátní archeologie vlastními „soukmenovci“ a jeho relativně slušné jednání s českými prehistoriky během válečných let patrně způsobily, že již v roce 1946 mu Jaroslav Böhm, tehdejší ředitel Státního archeologického ústavu, vystavil potvrzení o bezúhonném chování během jeho působení v Praze v letech 1939–1945. Zotz o něj tehdy požádal v souvislosti s nabídkou místa vedoucího katedry archeologie na univerzitě v Erlangenu. Zde působil od roku 1946 až do své smrti.   

Související fotografie

Titulní strana Zotzova přehledu pravěku Čech a Moravy, určeného vysokoškolským studentům prehistorie. Obálka časopisu Altböhmen und Altmähren, který v letech 1941–1942 vydával Lothar Zotz. Rukopis Lothara Zotze (poznámky k disertační práci Ingeborg Kiekebuschové, Zotzovy studentky archeologie na Německé Karlově univerzitě v Praze).
Overlay loader