Tiskové zprávy

JAN VANĚK (1891 - 1962). CIVILIZOVANÉ BYDLENÍ PRO KAŽDÉHO

Tisková zpráva

PRAŽSKÝ INDUSTRIÁL - PŘEDNÁŠKOVÝ CYKLUS

Tisková zpráva

MERKUR-z historie dětských kovových stavebnic
Hlavní budova muzea od 9.12. 2009

Tisková zpráva

SLABIKÁŘ NÁVŠTĚVNÍKŮ PAMÁTEK. SLOH ROMÁNSKÝ A GOTICKÝ.
Hmatová stálá expozice.
Hlavní budova muzea od 3.11. 2009

Tisková zpráva

KŘEST KNIHY "STAROU PRAHOU JANA MINAŘÍKA"

Tisková zpráva

ČESKÁ MEDAILE 19.STOLETÍ
Hlavní budova muzea 9. 9. 2009 - 22. 11. 2009

Tisková zpráva

PODZIM S PRAŽSKOU ARCHEOLOGIÍ
Hlavní budova muzea 16. 9. – 16. 12. 2009

Tisková zpráva

Langweilův model

Tisková zpráva

PRAŽSKÁ MINCOVNA. PENĚŽNÍ VÝVOJ V ČECHÁCH OD 10. DO 19. STOLETÍ
Hlavní budova muzea 27. 52009 - 23. 8. 2009

Tisková zpráva

CESTA DO HLUBIN MĚSTA ANEB 12 NEJ...OBJEVŮ PRAŽSKÉ ARCHEOLOGIE
Hlavní budova muzea 13. 5 2009 - 10. l. 2010

Tisková zpráva

UNIKÁTNÍ LANGWEILŮV MODEL V NOVÝCH DIMENZÍCH

Tisková zpráva

NA FRONTĚ STUDENÉ VÁLKY
Hlavní budova muzea 25. 2. - 3. 5. 2009

Tisková zpráva

MUZEUM PRO DĚTI

Vítejte ve středověkém městě. Muzeum pro děti.

PRAHA LETEM PO STO LETECH
Hlavní budova muzea 10. 12. 2008 - 15. 2. 2009

Tisková zpráva

HISTORICKÉ PERNÍKÁŘSKÉ FORMY
Hlavní budova muzea 26. 11. 2008 - 11. 1. 2009

Tisková zpráva

PRAŽSKÝ STUDENT
Clam-Gallasův palác 14. 11. 2008 - 1. 2. 2009

Výstava je příspěvkem Hlavního města Prahy a Univerzity Karlovy k roku „osmičkových“ výročí. Je jeho epilogem a zároveň, vzhledem k době konání i svým obsahem, je prologem k roku výročí „devítkových“. Hlavním tématem expozice je účast a místo studentů v životě města a zejména jeho nepominutelná role v klíčových historických událostech pražských a národních dějin.
Univerzita byla v Praze založena 7. dubna 1348. Tvořila výlučné nadnárodní společenství nadané akademickou autonomií značného rozsahu zahrnující nejen vlastní správu a hospodaření, právo volby univerzitních hodnostářů, ale i zvláštní soudnictví ve věcech majetkových i trestních.
Vysoké učení bylo otevřeno všem mladým mužům, majetkové poměry nehrály roli. Od dob husitské revoluce se většina členů akademické obce hlásila k utrakvismu, posléze i k dalším nekatolickým konfesím, naproti tomu po roce 1622 mohli být jejími členy jen příslušníci římské církve. Ke studijním povinnostem patřilo poslouchání přednášek, skládání zkoušek, slavné disputace a později i obhajoba tezí a disertací. Studenti ovládali nejen vědy a umění, ale dovedli dobře zacházet i se zbraněmi, ve městě tropili výtržnosti, nebo působili i několikadenní vzbouření. Zbraně ale dokázali pozdvihnout i pro obecné dobro v akademických legiích, z nichž nejznámější byly ty v roce 1648 a 1848.
Život univerzitních studentů v 19. a na počátku 20. století zásadně ovlivňovaly studentské spolky. Vedle českého ústředního nacionálního Akademického čtenářského spolku založeného roku 1848 působila řada dalších, odborných zvláště fakultních, krajinských včetně slovenského, podpůrných, kolejních a jiných. Německým ústředním spolkem byla od roku 1848 do konce 19. stol. Lese-und Redehalle der deutschen Studenten, která se přeměnila v židovský liberální spolek. Proti němu stály spolky burchenschaftů, s vedoucím spolkem Germania. V roce 1882 vznikla samostatná německá univerzita rozdělením Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou.
Přelom 19. a 20. stol. přinesl novou formu bydlení studentů, koleje. Ke Strakově akademii pro šlechtické studenty, přeměněné později na Akademický dům, přibyla Hlávkova kolej a posléze i další. Ke konci 19. stol. se také objevil na univerzitě nový fenomén- studentky. V podpoře nemajetných studentů se výrazně uplatňovaly nadace, k nejvýznamnějším mecenášům patřili J. Hlávka a V. J. Krombholz.
Univerzitní studentstvo se výrazně zapsalo do dějin země i po německé okupaci 15. března 1939. Nejmasovější protest občanů se uskutečnil 28. října 1939 v Praze, kde byl smrtelně zraněn posluchač lékařské fakulty univerzity Jan Opletal, jehož pohřeb se stal bouřlivou protiněmeckou manifestací. Ta se stala záminkou k brutálnímu zákroku proti české inteligenci. Řada vysokoškoláků tehdy tajně opustila domov a připojila se k čs. jednotkám ve Francii a posléze se stala vojáky Československé smíšené brigády v Anglii. Na paměť útoku německých nacistů proti studentům a českým vysokým školám prohlásilo světové studentské společenství 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.
Po ukončení II. světové války se na vysoké školy se zapsaly tisíce studentů, jimž studium znemožnily válečné události. Velmi rychle se obnovil spolkový život posluchačů vysokých škol. Studenti se stali respektovanou a vlivnou společenskou silou. Nástup komunistické totalitní moci přinesl do tohoto vývoje zvrat. Během únorového převratu v roce 1948 byli demokratičtí studenti jedinou složkou veřejnosti, která manifestovala podporu zásadám parlamentní demokracie.
Levicoví studenti se na přelomu čtyřicátých a padesátých let načas stali jednou z rozhodujících sil na vysokých školách. Všichni studenti prošli na přelomu let 1948/49 prověrkami a téměř čtvrtina studentů Univerzity Karlovy musela předčasně ukončit studium. V polovině 50. let skončila i v Československu stalinistická éra, ale uvolnění režimu a spontánní oživení veřejného života v roce 1956 však bylo jen dočasné. V 60. letech se. velká část vysokoškoláků se zařadila k radikálním vrstvám tehdejší společnosti. Reformy Pražského jara studenti uvítali a stali se jejich nejradikálnějšími stoupenci. V období po okupaci Československa v srpnu 1968 patřili studenti k nejdůslednějším obhájcům reforem a československé nezávislosti. V polovině ledna 1969 Jan Palach svým sebeobětováním protestoval proti ústupkům z programu Pražského jara. Jeho čin načas vyburcoval studenty a veřejnost k odporu vůči snahám o obnovu autoritativního režimu.
Nástupu normalizátorů však odpor studentů a veřejnosti zabránit nedokázal. Na počátku 70. let postihla vysoké školy opět vlna čistek. Několik nejradikálnějších představitelů studentského hnutí bylo odsouzeno ve vykonstruovaných politických procesech.
Studenti 70. a první poloviny 80. let se výrazněji orientovali na čistě profesní, a soukromé apolitické problémy, své studium chápali především jako cestu ke kariéře. Aktivně podporovala režim jen úzká vrstva funkcionářů svazácké organizace. K otevřeným projevům nesouhlasu s politickou situací či zapojení do opozičních struktur docházelo mezi studenty spíše ojediněle, mělo zpravidla za následek vyloučení ze studia.
Brutální zásah jednotek bezpečnosti proti původně povolené studentské manifestaci k výročí 17. listopadu 1989 odstartoval rychlou destrukci komunistického režimu. Studentská okupační stávka, vyhlášená 18. listopadu 1989, stála na počátku vlny manifestací a protestů, které zaktivizovaly celou veřejnost. Vysokoškoláci patřili k nejradikálnějším silám listopadové revoluce a ve svém úsilí neskončili, dokud se komunisté fakticky nevzdali moci.
Naznačenou historickou úlohu studentů pražské univerzity přibližuje výstava několika stovkami dokumentů a exponátů, uspořádaných do tématických celků, které odpovídají jednotlivým dějinným etapám, významným událostem, institucím, sférám a aktivitám studentského života (studium ve středověku a raném novověku, studenti ve zbrani, studenti v revoluci 1848, slavné osobnosti, univerzitní budovy, studentské domovy a koleje, studentské spolky a nadace, studenti v protinacistickém odboji, opozice a odpor studentů proti komunistickému režimu, studenti v roce 1968, Jan Palach, sametová revoluce 1989 atd.).

Digitální fotografie vybraných exponátů pro účely propagace budou k dispozici na tiskové konferenci.

MOSKEVSKÁ SECESE. DOBA A STYL
Hlavní budova muzea 16. 10. 2008 - 16. 11. 2009

Tisková zpráva

ADOLF LOOS - DÍLO V ČESKÝCH ZEMÍCH
Hlavní budova muzea 1. 10. 2008 - 5. 4. 2009

Tisková zpráva

PODSKALSKÁ CELNICE NA VÝTONI

Vltava bývala v minulosti důležitou dopravní tepnou. Jaké jsou dějiny pražské paroplavby? Jaká byla podoba zaniklého Podskalí a život jeho obyvatel? Jak vypadaly původní nástroje dřevařů, ledařů a pískařů? To vše lze vidět v budově bývalé celnice Na Výtoni čp. 412, která je součástí Muzea hlavního města Prahy. Po nákladné rekonstrukci zde byla otevřena v roce 2003 nová stálá expozice, která má čtyři části: voroplavba na Vltavě, zaniklé Podskalí a život v něm, historie nákladní lodní dopravy na Vltavě a pražská osobní paroplavba.

Podskalská celnice stojí v místě, kde se „vytínalo“ dřevo splavované do Prahy. Odtud také název místa Na Výtoni. Samotné názvy Na Výtoni a Celnice lze zdůvodnit jednoduše. Až téměř do třicátých let devatenáctého století se totiž ze dřeva vybíralo clo, které se platilo v naturáliích, kdy z vorů vyťali několik klád. Čechy byly v minulosti vorařskou velmocí - vždyť první zmínka o plavení vorů na Vltavě je již v listině Jana Lucemburského z roku 1316! Obchod se dřevem, připlaveným po Vltavě, byl hlavní obživou obyvatel starobylé vesnice Podskalí, která byla při založení Nového Města v roce 1348 zahrnuta do jeho hradeb. Ještě v polovině dvacátého století jsme zásobovali dřevem i Německo. Celnice je postavena v pozdně gotickém slohu se srubovým patrem postaveným na přelomu 16. a 17. století. Ve druhé polovině 17. století ho zakoupila pražská radnice a dům prodělal stavební úpravy. V roce 1671 byl nad jeho portál umístěn znak Prahy.

Vorařství dnes patří k zaniklým řemeslům, a proto autoři seznamují návštěvníky se samotnou technikou stavby vorů, přičemž nechybí ani původní vorařské nástroje a model vorového pramene. Většinu budov zaniklého Podskalí návštěvník uvidí v muzeu na dobových fotografiích, jejichž prostřednictvím se seznámí s životem tehdejších obyvatel, kteří se coby nadšení vlastenci rádi sdružovali do různých spolků. Dodnes funguje spolek Vltavan, jehož kořeny sahají až do roku 1871. Návštěvníci si mohou udělat představu o pokroku českého lodního stavitelství. Podskalská celnice na Výtoni mapuje do značné míry historii Prahy a návštěvu muzea by si neměl nechat ujít žádný Pražan, ani turista – je to místo, kde pulsoval život plavců na vorech a lodích, dřevařů, pískařů a ledařů. A nejenom to, návštěvníci mohou zhlédnout model „Vltavy“ v měřítku 1:50, který byl zhotoven podle původního plánu a historických fotografií a je umístěn vedle modelu prvního českého parníku „Bohemia“ z roku 1841.

Přijďte se podívat, určitě to stojí za to!

JAN MÁCHA (1926-1984). HLEDÁNÍ PRAHY

Hlavní budova muzea 25. 6. 2008 - 21.9. 2008.

Odkrývání neznámých pohledů Prahy, zmapování Starého Města, Malé Strany a Hradčan neotřelým expresivním viděním barevbarev – to jsou kresby a grafiky akademického malíře Jana Máchy. Zveme Vás na výstavu, která se koná od 25. června do 21. září 2008, slovy kurátora Mgr. Jána Simkaniče:

„Trvalá a nepomíjející krása Prahy a její nekončící proměnlivost vábí a přitahuje každoročně zástupy návštěvníků. Praha magická, Praha rudolfínská, Praha židovská, Praha barokní, Praha hudební, Praha fotogenická, Praha moderní, Praha… Praha, matka českých měst! Stále vyhledávaná, stále obdivovaná, stále okouzlující. Nikdo nespočítá, kolikrát byla Praha zvěčněna – bleskem fotoaparátu, štětcem malířovým či filmovou kamerou, kolik barev a nálad skrývá a zároveň cudně poodhaluje, kolik pohlazení a něžných dotyků nabízí všem svým obdivovatelům…

I začínajícímu umělci z Valašska, Janu Máchovi, Praha učarovala na celý život. Z jeho autoportrétu sálá až magnetická síla touhy, jež v citlivé duši zažehla věštba Libušina. Z vidiny a proroctví vznikla neodolatelná touha – vidět město veliké. V těch nejtěžších válečných létech přijíždí do Prahy studovat. A hlavně malovat. Bytostně si Prahu zamiloval a zůstal jí věrný do konce svého nedlouhého života. Z hluboké touhy vznikla trvalá láska, z prvních nesmělých pokusů vznikly postupně rozsáhlé, uzavřené grafické cykly PRAHA. Malíř Jan Mácha znal Prahu dokonale: ze svého ateliéru v Michalské ulici nedaleko Staroměstského náměstí vyrážel do ulic velkoměsta zachytit nezachytitelné.

Jeho láskou byly rovněž NOČNÍ CYKLY, o kterých řekl: ,Není na světě tak otrlého člověka, aby někde na paloučku či vyvýšeném místě nepropadl ve své fantazii do nekonečného prostoru, který jej obklopuje v záři a mihotání.‘ Patří k nim NOČNÍ PRAHA jako jímavý domov, KARLŮV MOST jako romantika duše, která trvá, povznáší.

Prchavé pocity okouzlení Prahou ve všech ročních obdobích i v mnohých proměnách dne a noci, ve chvílích všedních i svátečních vystihují, jak měl toto město rád a jak dokázal vystihnout jeho nálady. Vyhledával ty nejroztodivnější kontrasty nečekaných detailů v kombinaci s panoramatem města. Originální pohledy až dokumentární podoby přetavil do osobité, expresivní a barevné působivosti. I jinak známá a dostupná místa Prahy proměnil v neobyčejný zážitek nečekané kompozice či barevné nálady. Toužil po Praze, poznával Prahu, zvěčnil Prahu. Tím nejupřímnějším a nejpřirozenějším, sobě vlastním způsobem. Tuto Prahu poznáváme také my. Prahu zvláštní, prostou a malebnou. PRAHU MÁCHOVU.“

JAN MÁCHA

Akademický malíř a grafik, narozen 16. září 1926 v Rožnově pod Radhoštěm. Po základní škole pracoval v roce 1941 – 1943 jako obuvnický učeň u firmy Baťa ve Zlíně. Od září 1943 do května 1945 byl žákem Státní grafické školy v Praze u profesora Františka Nachtigala. Od června roku 1945 do roku 1949 studoval Akademii výtvarných umění v Praze, speciální grafickou školu profesora Vladimíra Silovského. V letech 1946–1977 se podílel na 79 výstavách v Československu. Vystavoval též v zahraničí, např. v Káhiře, Budapešti, Havaně či Nicosii. Jan Mácha, byť původem z Valašska, bytostně miloval Prahu – jeho plány do budoucna s přáním poznat Prahu jedenadvacátého století náhle přerušila smrt krátce po jeho padesátých osmých narozeninách.

STAROU PRAHOU VÁCLAVA JANSY

Hlavní budova muzea 19.3.2008 – 15.6.2008

Na zcela mimořádné výstavě, zahájené v březnu letošního roku v Muzeu hlavního města Prahy, je prezentováno 112 akvarelů staré Prahy malíře, krajináře a ilustrátora Václava Jansy (1859-1913).
Dobová vyobrazení vynikají vedle současných fotografií stejných míst od fotografa Ondřeje Poláka.
Všechny vystavené akvarely pochází ze sbírky Muzea hlavního města Prahy, kde je uloženo na 150 kusů Jansových děl, vzniklých na objednávku pražského magistrátu převážně v letech 1895-1900. Zachycují nejmalebnější místa hlavního města českého království a ve velké míře pak lokality určené v nejbližších měsících či letech k demolici.
Václav Jansa se malováním pražských pohledů zabýval již na počátku 80. let 19. století, kdy pobýval na pražské akademii a intenzivně se mu věnoval po návratu z vídeňských studií v roce 1891. Hodně cestoval a oblíbil si malbu krajin. Při velké přestavbě Prahy na konci devatenáctého století se zaměřil na obrazy pražských domů a ulic. Pražské ghetto se tehdy asanovalo, bouraly se domy i celé ulice a stavěly se nové budovy. Mnoho jím zachycených památek již dnes neexistuje. Právě díky umu tohoto českého malíře, krajináře a ilustrátora máme zachovány „dokumenty“ o tom, jakou změnou prošla Praha.
Již od první poloviny 90. let 19. století obecně docházelo k cílené snaze o zachování podoby pražských památek ohrožených destrukcí alespoň v obrazové podobě – na fotografiích, kresbách, malbách, plánech atd. Tato snaha kulminovala právě v souvislosti s vydáním asanačního zákona v roce 1893. Město prošlo v posledních letech 19. a počátku 20. století dalekosáhlými urbanistickými a architektonickými změnami. Na základě asanačního zákona definitivně a téměř kompletně zmizela z mapy Prahy unikátní původní zástavba pražského židovského ghetta, části Starého Města pražského a menší části Nového Města pražského. Praha roku 1890 vypadla zcela jinak než totéž město za dvacet let. Jansovy obrazy, zachycující město na samém konci 19. století, jsou tudíž nejen cenným dokladem podoby Prahy, ale i její atmosféry a života jejích obyvatel.
Velký zájem veřejnosti o Jansovy práce s pražskou tématikou se projevil již na přelomu 19. a 20. století, když v nakladatelství Bedřicha Kočího vyšla alba těchto akvarelů s názvem "Stará Praha“. Zájem všech příznivců našeho malíře, krajináře a ilustrátora, trvá dodnes. Na současné výstavě jsou prezentovány dosud známé akvarely z výše uvedených alb - a rovněž veřejnosti dosud více či méně utajené akvarely známé pouze z občasných výstav či náhodných publikací. Jejich konfrontace citlivého zachycení malíře s dílem našeho současníka, který zachytil fotografickou kamerou stejná místa - zvyšuje srozumitelnost a atraktivitu představených děl. Právě porovnání díla malíře s fotografiemi odhaluje nejen míru architektonických a stavebních proměn města, ale i změnu životního stylu a tempa jeho obyvatel.
K výstavě vychází v nakladatelství Studio JB výpravná publikace.

Václav Jansa (1859-1913)
Václav Jansa se narodil v Německých Zlatníkách neboli Slatinicích u Mostu. Vyučil se kupcem, pracoval mj. jako písař v advokátní kanceláři, ovšem posléze se mu podařilo dostat se na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval u profesora Antonína Lhoty a poté ve vzdělávání pokračoval na Akademii ve Vídni u E. Lichtenfelse a L.C. Müllera. K jeho nejznámějším pracím patří i několik panoramatických, respektive dioramatických pohledů. Trvale se proslavil zejména svými akvarely s pražskou tématikou. Na přelomu 19. a 20. století vyšla v nakladatelství Bedřicha Kočího nejstarší vydání alb těchto akvarelů s názvem Stará Praha. Podílel se na projektu Čechy, společnou prací spisovatelův a umělcův českých, vydaném Ottovým nakladatelstvím v letech 1883 až 1902, přispíval do ilustrovaných časopisů Zlatá Praha, Světozor, Květy. Provozoval malířskou školu. Václav Jansa zemřel na začátku léta 1913 ve své vile v Černošicích u Prahy.

Ondřej Polák (*1968 v Praze)
V roce 1986 absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici – obor fotografie. V letech 1967-1993 studoval uměleckou fotografii na FAMU v Praze. Od doby studia působí jako nezávislý fotograf se specializací na technickou fotografii. Nejvíce se věnuje fotografování architektury a výtvarného umění. Svými reprodukcemi uměleckých děl se podílel na mnoha publikacích o výtvarném umění. Byl autorem konfrontačních fotografií Prahy pro výstavu Zmizelá Praha Jana Minaříka – Sto let na tváři města.

 PRAŽSKÉ KAVÁRNY A JEJICH SVĚT

Doba první poloviny 20. století u kulatých stolků s vůní kávy
12.3. – 31. 8. 2008 v hlaví budově Muzea hl. města Prahy

Výstava všestranně přibližuje unikátní svět pražských kaváren v první polovině 20. století. Společnost scházející se v pražských kavárnách představovala výrazný dobový fenomén a stala se tak nedílnou součást naší moderní kulturní tradice či identity.

Do kavárny se nechodilo jen za příjemným posezením s dámou nebo k nezávaznému rozhovoru s přáteli, nýbrž také pracovat, psát, sbírat informace o bezprostředním dění okolo nás či v daleké cizině. Dobrý kavárník a vrchní se staral o to, aby měl host nejen dobrou kávu, ale dostal k ní i oblíbené čtivo. Jak lapidárně řekl významný člen uměleckého spolku Devětsil, architekt Karel Honzík: „Tato tichá místa zažila hlučné debaty, okřikované pobouřenými čtenáři novin…“. Ano, v kavárnách to vřelo mladistvým ruchem. Bez kaváren si lze jen těžko představit Prahu před druhou světovou válkou. Byla to Praha česká i německá, byla to Praha kosmopolitní. Důležitost, jakou kavárny měly, dokumentuje právě nyní zahájená výstava.

A jak dávné „oázy“ klidu a bezpečí vypadaly? „Byly různé, velké i malé. Existovaly prostorné velkokavárny i jen podzemní místnosti spíše barového charakteru. Jejich obvyklým návštěvníkem byl nejen literát nebo novinář, ale také ekonom a podnikatel, pro něhož toto prostředí znamenalo místo každodenních pracovních schůzek,“ říkají autoři výstavy. Ovšem byli i tací, kteří se za skly kaváren neobjevovali. Kavárnami pohrdali, mnohdy je kritizovali. Levicový publicista Géza Včelička (také autor knihy Kavárna na hlavní třídě) se kupříkladu vyučil číšníkem, a proto toto povolání naprosto odmítal a kavárny neměl rád.

Společnost scházející se v pražských kavárnách tedy tvořila významný dobový kolorit a stala se tak nedílnou součástí naší moderní kulturní tradice či identity. Nezval, Seifert, Teige, Toyen, Honzík, Honzl, Krejcar, bratři Čapkové, Poláček, Brunner, Dyk, Bass, Hašek, Jesenská, Kafka, Meyrink, Werfel, Kisch a mnozí další spisovatelé, novináři, architekti, výtvarníci, umělci a také politici, bankéři a podnikatelé měli své oblíbené kavárny. Dokázali v nich trávit dlouhý čas a představovaly pro ně místa pracovního či tvůrčího setkávání, případně střetávání. Prostředí pražských kaváren bylo inspirováno Vídní, Paříží a Berlínem, aby jejich vlivy přijalo a vytvořilo si vlastní unikátní styl. Slavná Národní kavárna, Slavia, Unionka, Metro, Corso, Arco, Louvre… Některé věhlasné kavárny zanikly, odešly se slavnými návštěvníky, u dalších se při vyřčení jejich názvu jen stěží rozpomínáme, kde se vlastně nacházely, jiné zmizely z povědomí lidí úplně.

Zlatou éru pražského kavárenství představovalo období konce rakouského mocnářství a první republiky. Tehdejší kavárenská společnost zanechala budoucím generacím množství dokladů o hodinách prosezených nad kulatými stolky. Dochovaly se vzpomínky, novinové články, literární i výtvarná díla. Autoři výstavy Mgr. Tomáš Dvořák a PhDr. Dominik Hrodek mnohé z nich shromáždili ze sbírek Muzea hlavního města Prahy i z řady dalších muzeí, galerií, archivů a knihoven. Unikátními doklady zmizelého světa pražských kaváren jsou předměty dochované v rodinách někdejších kavárníků

Svět pražských kaváren první poloviny 20. století představuje nenávratně ztracený fenomén, jehož hledání a oživování je velmi obtížné pro jeho pestrost, mnohotvářnost a výrazné spojení s dobou. Pomocí dochovaných střípků lze sestavit mozaiku, jež umožní evokovat atmosféru míst intelektuálního kvasu, příjemné pohody, vůně kávy a vzájemného potkávání lidí různých názorů a postojů. Onou mozaikou je výstava PRAŽSKÉ KAVÁRNY A JEJICH SVĚT v Muzeu hlavního města Prahy.

Výstava zaujme každého návštěvníka především netradičně členěným výstavním prostorem a pozoruhodnými nápady. Při vstupu do expozice se návštěvník setká s dobově stylizovanou interaktivní mapou s lokací cca 150 kaváren v době první poloviny 20.století, doplněnou tehdejšími fotografiemi a audio informacemi o 20 z nich. Jejím prostřednictvím a reprodukcí dobových pražských adresářů je zmíněno více než 800 kaváren.

Samotný prostor expozice je dělený na dvě rozdílně koncipované místnosti. Jedna z nich připomíná interiér dnes již neexistující, ale ve své době proslulé kavárny Union. Druhá místnost je pojatá jako „otevřená kavárna“ a představuje vzdušnou kavárnu pařížského typu, jaké začaly v Praze vznikat především během dvacátých let 20. století. Zde je umístěna skutečná fungující kavárna. Její atmosféru dokreslí tehdejší hudba prostřednictvím dobového gramofonu. Na stěnu se promítají záběry z tehdejší Prahy.

Expozice například mapuje cestu kávy a dalších kavárenských surovin do pražských kaváren v historii. Z plantáží až k prodejci a spotřebiteli... Návštěvník se také dozví, jak se kdysi podávala káva, čaj a jiné nápoje či jídla, co se pilo a jedlo. Svébytný svět, který chce mimořádná výstava PRAŽSKÉ KAVÁRNY A JEJICH SVĚT připomenout, evokovat a možná i na čas vrátit, má tedy svůj tvar i vůni.

Nezbývá než vstoupit…

MEDVĚDI, MEDVÍDCI … A JEJICH KAMARÁDI

Hlavní budova muzea na Florenci 21.11.2007 – 24.2.2008

Autorka výstavy: Alena Doležalová
Medvídek, tato přítulná a přitom nenápadná plyšová hračka, je pro většinu z nás samozřejmým symbolem dětských let. Kdyby se o její oblíbenosti konala anketa, stal by se k patrně nejúspěšnější zvířátkem dvacátého století. Možná, že se o takovou popularitu zasloužil jeho dobrácký pohled, který přináší pohodu a klid do dětské duše. Dospělí lidé nostalgicky vzpomínají na časy, kdy ho objímali a šeptali mu své malé velké radosti i starosti. A je třeba dodat, že si našel cestu k srdcím kluků a holčiček před více než sto lety.

Přehlídka těch nejzajímavějších exponátů
Díky autorce této výstavy – paní Aleně Doležalové, která vloni v listopadu uspořádala v prostorách Muzea hl. města Prahy úspěšnou výstavu „Panenky našich babiček,“ se máme opět na co těšit. Ve vitrínách se návštěvníkům představí přibližně 500 medvědů, medvídků a také jejich kamarádů ( jiných zvířátek), které byly vyrobeny v rozmezí od roku 1910 do r. 2000. A. Doležalová, jež je členkou Klubu sběratelů kuriozit, preferuje ve své sbírce především ty, které získávala jako dary od význačných osobnosti v 50. letech a později. Oblíbila si tedy především medvídky z první poloviny dvacátého století, jenž jsou většinou německé a anglické provenience. Sama k tomu říká:
„Můj první sbírkový medvídek je z roku 1910. Dostala jsem jej od jedné starší dámy – hraběnky z Chrástu u Plzně. Vím, že mě tehdy na něm zaujala pohyblivost jeho končetin i hlavy, tihle starší medvědi ( z počátku 20. století a v první jeho půlce) se prostě mohli rozhýbat v celé své kráse, takže o to víc byli dětem milejší. Když jsem se stala dámskou krejčovou, má sbírka povážlivě rostla, neboť k nám chodily šít takové tehdejší celebrity jako třeba Eva Pilarová, Eva Olmerová, Jaroslava Obermaierová a další. Dostávaly od ctitelů a ctitelek různé plyšáky a vždycky se s námi o ně podělily…“
Podle A. Doležalové sbírka, kterou nyní Muzeum hl. města návštěvníkům představuje, však obsahuje i medvídky, jejímiž dárci byli lidé neznámí. „Protože se o mě nějak rozkřiklo, že chovám lásku nejenom k panenkám, lidé mi často přinášeli tyto chundelaté hračky jako jakési dědictví po svých babičkách, maminkách, příbuzných i známých, byť některé ty exempláře nesly stopy značné omšelosti, byly seprány, leckteré se přímo rozpadaly a měly skončit třeba kvůli molům v popelnici.Opravovala jsem je a měla jsem z nich potom radost, že byly vlastně zachráněny. A čím víc byli ti „znovuzrození“ medvídci starší, tím se stali cennějšími. A také jsem zjišťovala, z jakého jsou materiálu, jaký je jejich celkový vzhled, dnes by se řeklo design, protože mnohé z nich navrhli výtvarníci jak tuzemští, tak třeba z Německa, USA nebo z Velké Británie. Obvykle se výrobní vycpávkou staly piliny, sláma, seno, avšak ve sbírce mám také medvědy zhotovené z keramiky, celuloidu nebo i ze skla či z cínu, s nimiž si hrály starší děti.“
Jak již bylo řečeno, na výstavě budou k vidění medvídci, jejichž datum vzniku se vztahuje k první polovině minulého století, ale také ti novodobí (od 50. let do r. 2000). „Pokud jsem některé získala z obchodní sítě, objednávala jsem si je pouze podle katalogové nabídky,“ doplňuje sběratelka.
A nejmenší a největší medvídek? Miniaturou z této komodity je půlcentimetrová šelmička, největší medvěd měří 140 cm, pochází z r. 1950 a byl vystaven ve vánoční výloze jednoho pražského obchodního domu.

Z „medvědích“ dějin
Medvídek se narodil 23. října 1902 v továrně na plyšové hračky v městečku Giengen nedaleko německého Ulmu. Jeho předchůdci měli většinou jednoduchou nepohyblivou konstrukci. Nanejvýš je bylo možné táhnout za sebou na kolečkách jako vozík. Nový plyšový medvídek měl působit přirozeným dojmem, a proto byl vybaven volně pohyblivými končetinami. Autorem nové konstrukce, v níž byly jednotlivé části hračky propojeny pomocí provázků, byl Richard Steiff. První exemplář dostal výrobní označení „55 PB“ kde „P“ znamená plyšový a „B“ pohyblivý (beweglich).
Při první veřejné prezentaci na lipském jarním veletrhu v roce 1903 se zpočátku zdálo, že nový medvídek zůstane na pultech jako neprodejný ležák. Až v úplném závěru výstavy upoutal pozornost nákupčího jedné americké firmy natolik, že ihned objednal 3000 kusů. Po prvním impulsu se začaly obchody zvolna rozbíhat a v roce 1907 již opustilo Steiffovu továrnu v Geingenu 975 000 plyšových medvídků. Devadesát procent produkce směřovalo do USA.
A když už je řeč o Spojených státech amerických, medvídek má také cosi společného s jejich národními parky. Vztahuje se k tomu jedna epizoda: v listopadu roku 1902 chtěli organizátoři honu na medvědy přivést tehdejšímu prezidentovi Theodorovi Rooseveltovi, který neměl lovecké štěstí, na dostřel chyceného medvěda. Roosevelt rozhořčeně odmítl a událost byla potom uveřejněna v listu Washington Post. Prezident tak získal novou tvář jako ochránce přírody ( během jeho funkčního období bylo vyhlášeno za rezervaci území v rozloze 800 000 m2) a medvěd se stal symbolickou figurou, která toto úsilí doprovázela..
Plyšový medvěd záhy dostal podle svého ochránce novou přezdívku „Teddy.“ V anglicky a německy mluvících zemích ho dnes znají jen pod tímto jménem ( teddy, bear, Teddybear) a málokdo si přitom uvědomuje souvislost s americkým státníkem.

Kontakt: Alexander Lukeš, odd. prezentace, 602 979 661,

Alena Doležalová: 605 349 979

ZAPOMENUTÉ OBRAZY – PRAHA 19. STOLETÍ
Výstava obrazů s motivy Prahy zapomenutých malířů z depozitářů MMP, Národní galerie, GHMP, Národního technického muzea v Praze, Správy Pražského hradu, Západočeské galerie v Plzni, Židovského muzea v Praze, Památníku národního písemnictví, Moravské galerie v Brně

Hlavní budova muzea na Florenci 17. 10. 2007 – 27. 1. 2008

Rodí se velkoměsto

Výstava „Zapomenuté obrazy – Praha 19. století“ přináší zajímavé svědectví o proměnách Prahy v 19. a na počátku 20. století. Její autor PhDr. Zdeněk Míka připravil u příležitosti této kulturní události také stejnojmennou publikaci (nakladatelství Paseka), na jejíž stránkách se lze prakticky kdykoliv vracet k době, kdy z provinciálního hlavního města českého království vyrůstalo moderní průmyslové velkoměsto. Ačkoliv by se mohlo zdát, že ta provinciálnost byla pro Prahu nevýhodou, nebylo tomu tak. Zdobila ji totiž pověst jednoho z nejkrásnějších evropských měst. Když k tomu připočteme její hospodářský rozvoj, změny v politickém, společenském a kulturním životě pražského obyvatelstva, Praha se logicky stala přirozeným centrem nejenom běžného života obyvatel, ale i národního emancipačního zápasu o sebeurčení. S přílivem českého obyvatelstva z venkova zbavila se vznikající metropole německého nátěru, který byl patrný ještě v padesátých letech 19. století. Postupující urbanizace však nespočívala jen v rostoucím počtu obyvatelstva a vzniku nových předměstských obcí. Docházelo při ní rovněž k modernizaci veřejné dopravy, bydlení a kanalizace, k plynofikaci a elektrifikaci pouličního osvětlení, veřejných budov, průmyslových objektů a domácností, k zavádění pitné vody, ke zlepšenému zásobování obyvatelstva potravinami apod. Zbourání barokních hradeb kolem historického centra Prahy a asanace některých jeho částí bylo nezbytnou součástí modernizace, jakousi daní za pokrok. Asanace totiž také přinesla nenahraditelné ztráty mnohých cenných památek na území Starého a Nového Města a bývalého židovského ghetta.

Výtvarní umělci (a posléze fotografové a filmaři) jsou obvykle ti, kteří takové změny zdokumentují pro časy budoucí a podají o nich svědectví. V případě výstavy „Zapomenuté obrazy – Praha 19. století“ to byli především malíři olejomaleb. Autor výstavy a stejnojmenné publikace Zdeněk Míka, který obrazy vybral a rozhodl se představit je veřejnosti, připomíná, že jde především o díla, na nichž převažuje dokumentární hodnota nad uměleckou, ale v žádném případě se nejedná o díla umělecky nekvalitní. Vždyť jejich autoři prošli většinou školením v krajinomalbě na pražské Akademii. U několika anonymních obrazů jde o díla mimořádně zdařilá, zůstává však otázkou, zda se jejich autory v budoucnu podaří s konečnou platností určit.

Proměny Prahy dokumentuje vybraný soubor více než sto sedmdesáti obrazů od méně známých nebo zcela neznámých malířů domácího původu (např. B. Anděl, J. Blumauer, S. E. z Friedbergu-Mírohorský, E. Herold, F. Chalupa, R. Keller, A. Kirnig, V. Kroupa, F. Lepié, V. Markovský, V. Ströminger, A. G. Schulz, M. Tejček, H. Ullik, M. Wehli), ale i cizinců, kteří v Praze po určitou dobu žili nebo ji krátce navštívili. Naprostá většina obrazů je majetkem Muzea hlavního města Prahy. Doplňují je výpůjčky z jiných galerií a muzeí: z Národní galerie, z Galerie hl. m. Prahy, z Národního technického muzea, z Památníku národního písemnictví, z Židovského muzea v Praze, z Moravské galerie v Brně a ze Západočeské galerie v Plzni.

Slovo autora výstavy
PhDr. Zdeněk Míka:

„Jako dlouholetý pracovník Muzea hlavního města Prahy jsem věděl, že v depozitáři je uložena velká sbírka obrazů, z nichž některá část byla využita v expozicích nebo na výstavách, jiné jsou však téměř neznáme. K těm proslaveným autorům patří například malíř Jan Minařík, jehož obrazy byly vloni vystaveny v prostorách našeho muzea pod názvem „Zmizelá Praha Jana Minaříka.“ Výstava měla obrovský úspěch, a tak jsem se rozhodl představit návštěvníkům pohled na někdejší Prahu i očima jiných tvůrců, byť ne renomovaných. Nechtěl jsem prostě, aby ta neznámá díla zůstala zakleta v depozitáři. Proto je nyní připravena výstava „Zapomenuté obrazy – Praha 19. století“, která by také měla připomínat onu zmizelou Prahu, o níž mají lidé překvapivě enormní zájem.

Více než polovina z těch 177 zapomenutých obrazů nebyla nikdy vystavena. A jak se v Muzeu hlavního města ocitly? Muzeum je zakoupilo od pražských starožitníků, ale nabízeli je také lidé, mnohdy darem a s obvyklou větou:. Mám obraz, je na něm Praha, chcete ji?
Nakonec bych chtěl něco říci o samotných motivech těch neznámých kumštýřů zachytit Prahu v prchavém čase dějin. Většina z nich se v Praze narodila, milovali ji jako překrásné město, zbožňovali ty bizarní vnitřní zástavby historického centra, prostě své rodné město přenášeli na malířská plátna ze silné vnitřní potřeby. Ale pochopitelně také museli být z něčeho živi, takže je v prodejních galeriích nabízeli pražskému měšťanstvu, pro které bylo jakýmsi společenským úzusem mít nějakou tu „matičku Prahu“ na významném místě v interiéru domova.

Dnes mají tyto obrazy pragensistickou hodnotu ( např. Pražský hrad před novogotickou dostavbou a po ní, podoba první plynárny v Karlíně zásobující Prahu od r. 1847 svítiplynem, Nové aleje, dnešní Národní třída ), nicméně po umělecké stránce jsou i výsledkem malířské erudice autorů, kterou získali pod vedením takových mistrů, jakými byli Antonín Mánes, Max Haushofer nebo Julius Mařák.

Ale nejenom Praha ve své architektonické podobě je na obrazech zachycena. Nechybí ani Praha zalidněná. Jeden příklad za všechny: Zcela zapomenutý malíř Salomon Emanuel z Friedbergu- Mírohorský, který sloužil v rakouské armádě a dosáhl až hodnosti generála, se jako penzista vrátil k malbě. A když maloval život na pražských ulicích, nikdy tam nechyběl nějaký voják, ačkoliv žádný nebyl v tu chvíli před jeho malířským plátnem přítomen…“

MIZEJÍCÍ PRAHA
Výstava fotografií Jana Reicha

19. 9. – 11. 11. 2007

Jan Reich, fotograf oceněný cenou Magnezia Litera, vystavuje výjevy z pražských periferií, které naše děti již nemohou znát.

Výstava Mizející Praha obsahuje 122 černobílých fotografií a týká se těchto navzájem propojených cyklů: domy, dílny, ohrady, přístavy, lodě, tramvaje, plovárny a nábřeží. Většina záběrů byla pořízena v pražských čtvrtích Holešovice, Libeň, Smíchov. Původní soubor fotografií na formáty negativů kinofilmu 6 x 9 cm vznikal během let 1973 -1979. V roce 1997 ho autor doplnil kontaktními kopiemi 18 x 24 cm. Autor fotografoval místa, která znal důvěrně z dětství. Fotografie jsou v současné době nejen uměleckým záznamem, ale i dokumentárním svědectvím zániku specifika těchto čtvrtí před jejich současnou moderní přestavbou.

Praha zastavená v čase

Soubor fotografií Mizející Praha, vydaný knižně roku 2000, byl už v Praze vystaven v letech 1976 a 1996. „Vracím se k tomuto tématu potřetí proto, že jsem jednak fotografie zkompletoval a zarámoval, ale především z toho důvodu, že mají své místo právě v Muzeu hlavního města Prahy,“ říká Jan Reich. „Je to výstava na správném místě a ve správném čase. Nešlo mi o to, vyvolat v lidech pouhý pocit nostalgie při pohledu na již neexistující pražská zákoutí a bizarnosti, mým záměrem především bylo přinést dokument doby, představit Prahu mého dětství. Jsem sice dejvickým rodákem, ale táhlo mě to například k vodě, k Vltavě, na jejímž břehu otec stavěl ve svém volném čase lodě, dokonce naše rodina vlastnila hausbót,“ dodává.
Když autor mizející Prahu hledal, nacházel, zaznamenával a nakonec „zpracovával“ k obrazu svému, cosi mu na těch fotografiích chybělo. Byli to lidé. „Šlo o záměr,“ vysvětluje. „Chtěl jsem vytvořit kontrast k Paříži, kde jsem v devětašedesátém a v sedmdesátém roce fotil pulsující život této metropole. Na rozdíl od Paříže se však Praha tehdy jevila jako naprosto fádní město, celá ta její atmosféra byla šedivá, nudná a skoro bez života. Tak proč nějací lidé?“

Josef Kroutvor ve svém doslovu k publikaci Mizející Praha uvádí: „Velké město je chameleón měnící barvy, nálady, vzhled podle stavu prostředí. Je-li prostředí šedé, šedivé, skoro bez barvy a bez nálady, rozložené do široké škály šedi, je i záznam reality šedivý, neustále balancující na samé hraně světla. Ostatně tak viděl Prahu sedmdesátých let i Jan Reich, fotograf, pražský chodec, tulák s koženou brašnou hozenou přes rameno. Vyhledával místa, o nichž se nedá vždy říci, že by byla krásná: železniční depa, sklady, prkenné ohrady, náspy, fragmenty nábřeží, přístav a dožívající plovárnu. Zejména staré Holešovice byly jeho oblíbeným rajónem. Reichovy záběry navazují v mnohém na putování Josefa Sudka, Václava Chocholy a dalších svědků pražské periferie.“

Ta periferie hlavního města ovšem prakticky definitivně zmizela. Když se Praha na počátku minulého století neorganicky rozvíjela, měl v sobě tehdejší průmyslový boom cosi poetického. Nyní je tomu jinak. Ale fotograf Reich není nostalgik…
„Ano, život okraje metropole dnes účelově vytlačila expandující výstavba obřích průmyslových hal a skladišť, luxusních bytů, kouzlo nechtěného kamsi zmizelo, místo něj se díváme spíše na Prahu technickou. Ovšem takový je zákon času, jednou tuto dnešní Prahu možná také někdo zachytí, než zmizí a přijde zase něco nového,“ uzavírá.

Fotografie Jana Reicha jsou uměleckým artefaktem, dokumentem a ještě něčím navíc. „Nemizející“ touhou člověka být svědkem své doby

Jan Reich (21. 5. 1942). Prošel řadou zaměstnání, z nichž pro jeho uměleckou dráhu byla nejdůležitější zkušenost dělníka v Cirkuse Evropa a v Cirkuse Kludský. V tomto prostředí se totiž fotograficky „odrazil“, zde našel svůj potenciál.
V druhé polovině šedesátých let Jan Reich studoval FAMU a vedl život pražské bohémy. Často pobýval pod Vyšehradem v barabizně zvané Hanzlberg. V tomto ateliéru se scházela generace umělců se společným pocitem tvůrčího neklidu, vzdoru, rebelství. Byli to kromě Reicha např. fotograf Pavel Hudec-Ahasver, příští televizní režisér Eduard Sedlář, mim Boris Hybner nebo zpěvák Pavel Sedláček. Během normalizace se živil především produkcí barevných pohlednic Čech. „Ty obrázky musely být slunečné a bezproblémové. Barevná fotografie, to je obchod, nemám ji vůbec rád. Člověk je pak závislý na tiskárně, barvu nedělá sám,“ říká. Ve všeobecném normalizačním útlumu vitality se Jan Reich obrátil k hlavnímu městu, k jeho starým periferiím, nikoliv k okrajovým sídlištím. Na černobílý materiál snímal zákoutí na Smíchově, v Holešovicích, v Libni, v Podolí. Vznikl soubor Mizející Praha, vydaný však nakonec až roku 2000, po úspěchu několikrát reeditované publikace Praha (poprvé 1993), v níž se autor obrazově chopil historického jádra metropole.
Obrazové publikace Reich sice vydával již předtím - Chodsko (1982), Krušnohoří (1983), Posázaví (1988), Prag, Malá Strana (1992) -, ovšem až trilogií Praha, Mizející Praha, Praha a Vltava (ta vyšla roku 2002) si vydobyl mezi tuzemskými fotografy pověst následovníka Josefa Sudka. Své fotografie prezentoval na samostatných i společných výstavách v Čechách i v zahraničí. Dosavadním vrcholem jeho tvůrčí činnosti je publikace Bohemia (2005). Charakterizuje ji výstižně: „ Vybíral jsem si místa, která pro mě měla nějaký duchovní smysl, vědomě v protikladu k trendu poslední doby, kdy se spíš prosazují věci technické a jakoby bez historie, bez kontextu…“

Kontakt: Muzeum hl. města Prahy, odd. prezentace,
Alexander Lukeš, 224 223 696 l. 123, 602 979 661

MALUJEME - PO SÍTI 2007: HUDBA A JÁ
VERNISÁŽ VÝSTAVY V MUZEU HL. M. PRAHY DNE 11. 6. 2007

Dne 11. června 2007 se uskuteční slavnostní vernisáž výstavy pro finalisty mezinárodní soutěže v Muzeu hl. m. Prahy, která bude spojená s udílením cen za účasti některých z čestných porotců. Nejúspěšnější autoři byli na toto vyhlášení pozváni dopisem.
Před zahájením výstavy bude pro děti v prostoru před muzeem připraven bohatý program. Zároveň je pro všechny pozvané finalisty připraven dárek! Vernisáž přislíbil zahájit Pavel Šporcl, jemuž se letošní téma velice líbilo. Celý den bude moderovat věrný příznivec soutěže Jan Pokorný.
Součástí výstavy budou také výtvarné dílny pro veřejnost, kde si návštěvníci budou moci zdarma vyzkoušet připravené výtvarné techniky pod vedením akademické malířky Olgy Bělohradské.
V rámci XII. ročníku mezinárodní výtvarné soutěže pro děti „Malujeme – po síti: Hudba a já“, jejímiž pořadateli jsou Český rozhlas Online a Poštovní spořitelna,, jsme obdrželi 4000 prací, které jsou nejen z České republiky, ale i ze Slovenska, Indie, Indonésie, Chorvatska, Afriky či dokonce Číny!
„Zaslané soutěžní příspěvky hodnotili významné osobnosti naší kulturní scény, například Adolf Born, Václav Hradecký, Naďa Konvalinková, Pavel Šporcl a další. Do finále, což znamená na výstavu, se probojovalo rovných 250 prací“ sdělila organizátorka soutěže Lenka Kupková z Českého rozhlasu Online.
Vítězné práce XII. ročníku soutěže budou vystaveny pro širokou veřejnost od 12. června do 15. července 2007 v Muzeu hlavního města Prahy a na internetových stránkách Českého rozhlasu pro děti www.rozhlas.cz/deti. Následně bude výstava putovat i po dalších městech České republiky. Nakonec budou práce vydraženy v dobročinné internetové aukci ve prospěch Linky bezpečí.

Pro další informace kontaktujte:
Lenka Kupková, tel. 221 55 2807, mob.: 602 769 822,
e-mail: lenka.kupkova(at)rozhlas.cz.

Od Bobří řeky do Stínadel
16. 5. – 2. 9. 2007

Výstava ke stému výročí narození spisovatele Jaroslava Foglara a kreslíře Rychlých šípů Dr. Jana Fischera.

Jaroslav Foglar, spisovatel, pedagog volného času dětí a mládeže, legenda českého skautingu, muž, jemuž od jinošských let přezdívali Jestřáb, by se letos dožil sta let. K tomu to výročí uspořádalo Muzeum hl. města Prahy ve spolupráci se Sdružením přátel Jaroslava Foglara (SPJF) výstavu, která je určena nejširší veřejnosti.

Stan a totem na uvítanou

Při vstupu do výstavního sálu návštěvníky jistě upoutá podsadový stan s jehlanovým plátnem, takový, jaký chlapci z Foglarova oddílu pražská Dvojka ve třicátých letech minulého století stavěli ve Sluneční zátoce. A nebude chybět ani další symbol romantiky, skautingu a dobrodružství – totem s neodmyslitelným bobrem na vrcholu, jak jej znají čtenáři „foglarovek“ z ilustrací kultovní knížky Hoši od Bobří řeky. Návštěvník pak na výstavě najde množství zajímavých vydání této publikace včetně zahraničních, seznámí se s ukázkami Foglarova rukopisu a prohlédne si letáky a jiné písemné zajímavosti.
Mezi nimi například vyniká druhý díl „Hochů“, který autor nazval „Strach nad Bobří řekou.“ A pak již následují ukázky z mnoha vydání románů stínadelské trilogie a kreslených seriálů na toto téma. To však rozhodně není vše. Výstava mimo jiné představuje kompletní vydání všech „foglarovek“ včetně návodných příruček, bohatě je zastoupena Foglarova redaktorská práce, zejména pro časopisy Mladý hlasatel, Vpřed, Junák, ABC aj.

Překvapivý svět Jaroslava Foglara

„Věříme, že na své si přijdou jak nejmenší současní foglarovci, tak i pamětníci předválečné i poválečné foglarovské éry a též ti, kteří si vzpomínají na druhou polovinu šedesátých let, kdy jméno tohoto literáta nebylo nějakou dobu na indexu,“ říká místopředseda Sdružení přátel Jaroslava Foglara a vedoucí pražské pobočky Milan Lebeda. „V dnešní době virtuálních zážitků, kdy se autentické poznávání skutečnosti zvolna vytrácí, se může tato výstava stát inspirací pro dorůstající generace, v nichž dosud přetrvává touha po nepřikrášlené romantice,“ dodává.
Ve vitrínách návštěvníci shlédnou kolekci odznaků, ježky v kleci, karetní hry, pexesa, gramodesky, videokazety a třeba také scénář kresleného příběhu Rychlých šípů, který již nestačil být nakreslen a vydán po jeho zákazu v r. 1970. Lahůdkou pro zájemce o činnost Foglarova oddílu pražská Dvojka – Hoši od Bobří řeky, který vedl od poloviny dvacátých let až do druhé poloviny let osmdesátých jsou dávné oddílové kroniky z let 1927-30, táborová kronika z roku 1942 z legendárního Tábora Alvareze ve Sluneční zátoce na Sázavě či neméně populárního Tábora Černého delfína z roku 1952 od Zelené říčky pod slovenským Kriváněm.
Vystavena je taktéž slavná celotáborová hra Výprava na Yucatan. A pochopitelně nebudou chybět originály kreseb Rychlých šípů Jana Fischera a Marko Čermáka a pro porovnání Foglarův scénář s poznámkami.
Soukromý život J. Foglara přibližují věci osobní potřeby a archivní fotografie, mezi nimiž jsou i ty, které se týkají ne příliš známého přijetí spisovatele prezidentem Havlem v devadesátých letech.

Výstavu připravili:

Milan Lebeda – Alpín (vedoucí Pražské pobočky SPJF) a Václav Nosek – Windy, předseda Klubu skautských sběratelů
Kontakt:
Alexander Lukeš 602 979 661
Milan Lebeda 732 789 763

Smíchov – město za Újezdskou branou I.
Muzeum hl. města Prahy, Na Poříčí 52, Praha 8
18. 4. - 16.9.2007

Smíchov – město za Újezdskou branou II.
Vila Portheimka, Štefánikova 12, Praha 5
26. 4. - 1.7.2007

Praha není jenom Královská cesta, po které proudí davy turistů. Existují ještě jiná zajímavá místa ve městě na Vltavě. Právě poblíž této řeky, na jejím levém břehu, se rozprostírá Smíchov. Protože v poslední době vzrůstá zájem o historii pražských čtvrtí, Muzeum hlavního města Prahy připravilo výstavu, která chce představit stavební vývoj, hospodářský a kulturní přínos této osobité čtvrti naší metropole.

Výstava je sestavena z obrazových materiálů i hmotných dokladů ze sbírek Muzea hl. m. Prahy, Archivu hl. m. Prahy, Národního památkového ústavu, Památníku národního písemnictví, Etnologického ústavu AVČR a ze sbírek dalších institucí i soukromých osob.
Těžiště první části výstavy nazvané Smíchov - město za Újezdskou branou I. spočívá v dokumentaci stavebních proměn Smíchova zhruba od počátku 19. století do 2. poloviny století 20. „V tomto období prošel Smíchov bouřlivým vývojem od poklidné krajiny usedlostí, zahrad a letohrádků přes průmyslové předměstí až k samostatnému městskému celku (povýšení na město r. 1903), který byl zároveň správním střediskem politického okresu. R. 1922 se Smíchov stává nedílnou součástí Prahy, ponechává si však vlastní tradice a vědomí identity,“ říká autor výstavy PhDr. Jan Jungmann.

Výstava Smíchov - město za Újezdskou branou II. je věnována dějinám průmyslu a dopravy na Smíchově, tedy těm oborům, které mu vtiskly charakter na dlouhá desetiletí: Portheimova kartounka, porcelánka, výroba vagónů a tramvají v Ringhofferově továrně, Akcionářský pivovar a další větší i menší průmyslové podniky a živnosti. Pro rozvoj průmyslu v 19. století mělo zásadní význam např. otevření železničních tratí (Česká západní dráha r. 1862 a Buštěhradská dráha r. 1872). Již v r. 1897 spojovala Smíchov a Košíře elektrická dráha. Smíchov hrál důležitou úlohu také ve vodní dopravě (přístaviště osobních parníků a ve své době nejmodernější vorový přístav, otevřený r. 1903). Hospodářskému rozvoji napomáhaly od 19. století místní peněžní ústavy (Občanská záložna na Smíchově, založena r. 1861).

Autor výstav PhDr. Jan Jungmann nezapomíná ani na kulturní přínos Smíchova. Ten je spojen se jmény spisovatelů Jakuba Arbesa a Jiřího Karáska ze Lvovic, působila tu řada dalších významných kulturních osobností, jako např. cestovatelé J. Kořenský a A. V. Frič, skladatel J. Malát a mnoho dalších. Známý je pobyt W. A. Mozarta na Bertramce nebo vědecká práce J. Barrandea. Na smíchovských divadelních scénách (Švandovo divadlo, Aréna) hrála řada vynikajících herců.

Každá městská čtvrť žije také svým každodenním životem, proto se výstava věnuje rovněž řadovým obyvatelům Smíchova, jejich práci, zábavě, různým spolkům, zájmovým a profesním sdružením, kterých zde působila celá řada (Občanská beseda, Sokol, pěvecký spolek Malát, klub velocipedistů aj.).
Autorův vztah ke Smíchovu je též ryze osobní. „Bydlím tady,“ říká, „chodil jsem zde do školy, jako kluk jsem prolézal různá zákoutí, prostě mám to místo pořádně prochozené. Je to takové město ve městě.“

Smíchov - město za Újezdskou branou I.
Muzeum hl. města Prahy

Na výstavě Smíchov - město za Újezdskou branou I. spatří návštěvníci kromě map a vedut především onu Újezdskou bránu, která se zachovala na dobových fotografiích. Symbolicky je uvede do dob dávno minulých, nicméně nesmírně zajímavých a živých.

Zde je výběr objektů a lokalit:

Původní Újezdská brána stávala v dnešní Karmelitské ulici při vyústění do Malostranského náměstí. Poté, co Karel IV. nechal v l. 1360-62 rozšířit opevněné území Malé Strany (stavba Hladové zdi), vznikla v opevnění nová Újezdská brána, zvaná také Kartouzská podle blízkého kartuziánského kláštera. Při budování nového bastionového opevnění Malé Strany po Třicetileté válce vznikla na místě brány z doby Karlovy nová barokní Újezdská brána. Tato brána sloužila až do r. 1862, kdy byla zazděna a těsně vedle ní byla prolomena brána nová, ozdobená ve slohu anglické tudorské gotiky. Byla zbořena r. 1891 spolu s celým opevněním směrem k Vltavě.

Jistě každého bude zajímat, jak vypadalo okolí dnešního náměstí Kinských. Ještě v 80. letech 19. století bylo neupraveným prostranstvím, které sloužilo jako cvičiště pro vojáky z nedalekých Újezdských kasáren. V místech, kde dnes stojí Justiční palác, se nalézaly hluboké hradební příkopy, které v zimě ožívaly, když tu jistý pan Valenta zřídil kluziště. S hradebním příkopem sousedilo nezastavěné prostranství, na kterém se pravidelně konala Filipojakubská pouť.

Vedle památníku sovětských vojáků v podobě tanku T 34, stávala na tomto místě tzv. Medvědí fontána se sochou Neptuna (práce Jeronýma Kohla z konce 17. století). Až do r.1948 kašna a tank spolu sousedily. V tomto roce byla kašna přenesena na své dnešní místo na náměstí 14. října a to nikoliv z „politických“ důvodů, ale kvůli výstavbě vozovky a trolejbusové stanice.

Dnešní Arbesovo náměstí se do r. 1920 se náměstí jmenovalo Jakubské, podle smíchovského farního kostela sv. Filipa a Jakuba z 12. století. Před kostelem se v neděli po sv. Filipu a Jakubu konaly pouti, které se tu udržely až do 30. let 20. století. Ještě po II. světové válce bylo možné se na náměstí celoročně setkat se střelnicemi a různými pouťovými atrakcemi. Podobně tržiště fungovalo až do konce 40. let 20. století.

Kdo by neznal smíchovský skvost, vilu Portheimku… Letohrádek postavil architekt Kilián Ignác Dienzenhofer v l. 1716-21 pro sebe a svoji rodinu. Svou výstavností daleko předčil všechny šlechtické letohrádky v pražském okolí.
Mojžíš a Leopold Porgesové, v r. 1830 postavili na polovině zahrady letohrádku kartounku. Letohrádek přeměnili na reprezentativní rodinné sídlo a r. 1841 byli za zásluhy o rozvoj průmyslu císařem povýšeni do šlechtického stavu s titulem „z Portheimu“(odtud dodnes používaný název Portheimka). Rodina Portheimů proslula mnoha kulturními aktivitami a zapsala se výrazně do dějin Smíchova.

Ke Smíchovu neodmyslitelně patří pivovar. Akcionářský pivovar na Smíchově byl založen 23. 10. 1869 na pozemcích zvaných „v jámě“ a už 1. 5. 1871 byla uvařena první várka. Produkce byla tehdy plánována na 22500 hl. piva ročně. Z této doby se dodnes zachovala průčelní část pivovaru do Nádražní třídy. Pro zajímavost: velkým odběratelem piva byla blízká Ringhofferova továrna, která denně nakupovala pro 2000 dělníků 30 věder smíchovského piva. Na výstavě nebude chybět originální pivní sud z těch dob.

Smíchovské nádraží je další dominantou této zajímavé lokality Prahy. Návštěvník pronikne do jeho minulosti, což je v případě nádraží vždycky vzrušující.
O umístění nádraží České západní dráhy z Plzně na Smíchov bylo rozhodnuto až počátkem r. 1862, takže při slavnostním otevření dráhy 14. 7. 1862 nebylo ještě zdaleka dokončeno. V r. 1872 zaústila na Smíchov Buštěhradská dráha spojkou od Hostivic (trať nazývaná často Pražským Semmeringem). Ještě v r. 1872 byla na Smíchov dovedena Pražská spojovací dráha Františka Josefa, vedoucí od dnešního Hlavního nádraží přes železniční most, a konečně v r. 1873 Pražsko – duchcovská dráha, vedoucí Prokopským údolím.
Málokdo dnes ví, že na Smíchově bylo také patřičně veselo a smích zněl i tehdejší Arénou. Na tzv. Hořejším nábřeží ji postavila vdova Pavla Švandy Eliška Pešková-Švandová v r. 1891 poté, co její manžel musel zbořit arénu Eggenberg, která stávala v blízkosti dnešního náměstí Kinských. Zpočátku se jednalo pouze o nekrytou letní scénu se 600 sedadly a 900 místy k stání. První představení se konalo 3. 6. 1891. Po rekonstrukci v r. 1902 se z letní scény stalo divadlo s celoročním provozem. Hrály se zde jak činohry, tak zpěvohry, převládal lehčí repertoár, hlavně operety. V meziválečném období prošla scénou celá plejáda velkých hereckých osobností, jako byli Ferenc Futurista, Jára Kohout, František Filipovský, Ljuba Hermannová a další.
Ke koloritu Smíchova patřila i voroplavba. Měla své klady a zápory. Při povodních se vory uvolňovaly a ohrožovaly pražské mosty. V roce 1890 dokonce zapříčinily částečné zřícení Karlova mostu. Proto bylo rozhodnuto vybudovat na Smíchově chráněný vorový přístav. „Přístav Františka Josefa“, jak zněl oficiální název, se budoval od r. 1899 a slavnostní otevření za přítomnosti zemského místodržitele hraběte Coudenhove se konalo 5. 11. 1902. Délka přístavu činila 1500 m, největší šířka 110 m. Vzniklo umělé rameno Vltavy, které oddělilo zbytek Císařské louky od pobřeží. Přístav byl vybaven elektrickými výtahy dřeva do ohrad, železniční vlečkou, telefonem atd. Denně do něj připlouvalo 25-30 vorových pramenů, které pak pluly dále po Vltavě a Labi, některé do Saska či až do Hamburku.
A kdo by neznal železniční most, tuto důmyslnou konstrukci z 19. století? Původní železniční most Pražské spojovací dráhy Františka Josefa byl otevřen spolu s dráhou 15. 8. 1872, osobní vlaky na Smíchov po něm začaly jezdit až 10. 10. 1888. Později bylo vystavěno 5 nových pilířů, nové nosníky se smontovaly na lešení zřízeném proti vodě souběžně se starým mostem. Staré nosníky byly vysunuty na demontážní lešení na druhé straně po vodě a na jejich místo byly během 25 minut (!) usazeny nosníky nové, každý o váze 560 tun.). Železniční most z r. 1901 slouží dodnes a nedávno byl prohlášen za technickou památku.
Smíchov se také mohl pochlubit elektrickou dráhou mezi křižovatkou Anděl a Klamovkou, kterou postavil košířský starosta Matěj Hlaváček z vlastních prostředků ve výši 180.000 zlatých v nezištné snaze co nejvíce zlepšit spojení města Košíř s Prahou. Doprava na ní byla zahájena 13. 6. 1897. Provoz na jednokolejné trati dlouhé 1,8 km zajišťovalo 5 motorových vozů, vyrobených ve smíchovské Ringhofferově továrně (provoz vlečných vozů úřady nepovolily).
Náš výběr z mnoha zajímavých, známých i neznámých lokalit a objektů Smíchova můžeme ukončit třeba Císařskou neboli Královskou loukou. Odvozuje své jméno od historické události: v r. 1297 se zde odehrála slavnostní hostina a rytířský turnaj u příležitosti korunovace Václava II. a jeho choti Jitky. Podle tradice se na Císařské louce rýžovalo zlato a ještě v polovině 19. století zde prý byly vidět „rýžovnické kopečky“. V 19. století bývala louka rekreačním místem Pražanů, v l. 1867 – 1898 se zde pořádaly koňské dostihy, které mnozí diváci pozorovali až z Vyšehradu. Císařská louka sloužila k rekreaci také jako „pláž“ a konávaly se zde např. veslařské závody. Spojení s vyšehradským a smíchovským břehem obstarával přívoz.

Smíchov - město za Újezdskou branou II.
Vila Portheimka

Ve stručném výběru představujeme ty nejdůležitější smíchovské průmyslové podniky:
Továrna Ringhoffer – Tatra. Počátkem podniku byla mědikovecká dílna, založená r. 1771 tovaryšem Františkem. Ringhofferem na Starém Městě. Vlastní historie Ringhofferových závodů začala r. 1852, kdy jeho vnuk František Ringhoffer II. (1817 – 1873) založil mezi dnešními ulicemi Kartouzskou a Plzeňskou továrnu na železniční vozy a tendry, strojírnu a slévárnu. Výrobní program podniku se postupně rozšiřoval o tramvaje, parní stroje pro elektrárny, zařízení pro pivovary, lihovary, cukrovary a mlýny, kovářské hydraulické lisy atd. a od r. 1923 i automobily v připojené Kopřivnické vozovce (nový název podniku Ringhoffer- Tatra a. s.). Koncem 19. a na počátku 20. století proslul závod zejména výrobou salonních železničních vozů pro rakouského císaře a další evropské panovníky a aristokraty. Např. jídelní vozy se exportovaly i do zámoří.. V r. 1945 byla továrna znárodněna, v r. 1963 se připojila ke koncernu ČKD a vyráběla pouze tramvaje, a to až do počátku 90. let. Po neúspěšných snahách o památkovou ochranu byl areál v r. 1998 zbořen. Demolicí areálu Ringhofferových závodů zanikl jedinečný historický a architektonický celek.
Je třeba dodat, že rodina Ringhofferů se výrazně zapsala do hospodářských, politických a kulturních dějin Smíchova. František Ringhoffer II. ze zasloužil o plánovitou výstavbu Smíchova, v l. 1862-65 zastával úřad starosty. Pro svoje dělníky zajistil na svou dobu pokročilý systém sociálního zabezpečení včetně výstavby sociálních bytů (kolonie Mrázovka).
Na výstavě budou vystaveny modely tramvají a fotografie historických vagonů.
Kartounka. První smíchovská textilní manufaktura, vyrábějící barchet, vznikla v r. 1750 ve Westerholdovské zahradě, ale nebyla dlouho v provozu. Teprve r. 1815 na jejím místě vyrostla Przibramova kartounka (kartoun = bavlněná tkanina) a za rok k ní přibyla kartounka Porgesova. V r. 1872 se obě továrny spojily v akciovou společnost Tkalcovna a tiskárna pražsko-smíchovské rukodílny na kartouny (Prag-Smichower Kattun-Manufaktur). V té doby zde 29 parních strojů pohánělo 32 válcových tiskacích strojů a 1026 (!) strojů tkalcovských. Obě továrny byly zbořeny koncem 19. a na počátku 20. století, aby uvolnily místo výstavbě činžovních domů.
Porcelánka. Továrna na výrobu kameniny vznikla v Praze už r. 1793, v r. 1837 přešla na výrobu porcelánu. Od r. 1841 sídlila dobře prosperující porcelánka na Smíchově v Přívozní ul. (dnes Na bělidle) a v r. 1854 se přetransformovala na akciovou společnost „C. k . privilegovaná pražská továrna na porcelán a zboží hliněné“. Až do 60. let 19. století se zde vyráběl především figurální porcelán, od konce let 70. už jen obyčejné nádobí pro domácnost, později rovněž izolátory a zvláštní potřeby pro elektrotechniku.
Továrna na mlýnské stroje Jan Kohout a výroba bicyklů. Zakladatelem rodinného podniku byl Jan Kohout (1818 – 1884), rodák z Křečkova na Poděbradsku a vyučený truhlář. Při svých cestách za prací v českých zemích i v cizině nabyl postupně kvalifikace strojníka se zaměřením na mlýnské stroje.Byl také autorem řady technologických vylepšení mlecího procesu a hlavním akcionářem smíchovského pivovaru. V r. 1879 byl v jeho továrně vyroben první bicykl s dřevěnými loukoťovými koly, o rok později začal jako první v Rakousku-Uhersku i v kontinentální Evropě vyrábět celokovová vysoká kola . „Kohoutovky“ ovládly rakouský trh. Synové Jana Kohouta stáli v r. 1880 u zrodu Českého klubu velocipedistů a získali evropskou proslulost jako závodníci. Na výstavě bude k vidění originální bicykl z Kohoutovy továrny.
Elektrárna města Smíchov. Elektrické světlo se na Smíchově rozzářilo poprvé na svátek sv. Václava 28. září 1897. Elektrárna města Smíchova postavená r. 1897 se nacházela v dnešní ul. Svornosti čp. 952/19. Až do r. 1930 dodávala do sítě stejnosměrný proud. Od r. 1923 patřila Elektrickým podnikům a používala se pro napájení tramvajové soustavy, od r. 1930 už jen jako tramvajová měnírna. Dosud slouží Pražské energetice.
Grafický ústav Václav Neubert. V r. 1877 získal pětadvacetiletý Václav Neubert, původně knihkupecký pomocník, tiskařskou koncesi na Smíchově a založil si dílnu v přízemí Občanské záložny v Kinského (dnešní Štefánikově) ul. Zpočátku vydával skromnou „Lidovou bibliotéku“, později učebnice, knížky pro pedagogy a časopis „Česká škola“. Po I. světové válce se název podniku změnil na Václav Neubert a syn, přibyla nová tovární budova a rozšířil se i počet užívaných tiskařských a reprodukčních technik. Tiskly se zde plakáty, mapy, reprodukce uměleckých děl, knihy o umění, akcie atd. Od r. 1926 vydával Václav Neubert obrázkový časopis Pestrý týden, který byl obsahem a tiskovou kvalitou plně srovnatelný s tehdejšími světovými časopisy.
Na Smíchově byl také čilý obchodní ruch. Živnosti vzkvétaly. Období od 2. poloviny 19. století do r. 1938 resp. 1948 lze charakterizovat jako „zlatý věk střední vrstvy“. Staré fotografie ukazují, že téměř v každém domě se nacházelo v přízemí několik obchodů, další krámy a dílny pak bývaly ve dvorech. Živnostníci se spojovali do nejrůznějších zájmových sdružení, z nichž mnohé vydávaly i svoje odborné časopisy. Nacistická okupace a únorový převrat slibný vývoj násilně přerušily. Soukromé podnikání se vrátilo v r. 1990, avšak pestrost obchodů a služeb se v někdejší míře obnovit nepodařilo. Vystavené fotografie a dokumenty zachycují jen zlomek někdejších smíchovských živností.

Autor výstavy: PhDr. Jan Jungmann

Kontakty:
Autor výstavy PhDr. Jan Jungmann 751 330 470,
Produkce výstavy ing. Zdena Fabíková 602 495 513,
Styk s médii Mgr. Alexandr Lukeš 602 979 661,

Říše loutek Bohumíra Koubka
7. března – 29. dubna 2007

Výstavu loutkářské tvorby akademického sochaře Bohumíra Koubka konané u příležitosti jeho 75. narozenin uspořádala Umělecká scéna Říše loutek a Muzeum hlavního města Prahy.
V dnešním světě internetu a počítačových her jsou děti ovlivňovány dokonalými triky, zároveň však mnohdy postrádají elementární zážitek z prosté fantazie, kterou mohou přinést například pohádky a celá říše bájných postav a postaviček v podobě loutek. To je jeden z důvodů, proč se v prostorách Muzea hlavního města Prahy koná právě tato výstava. Je pochopitelně určena dětem, ale také jejich rodičům a prarodičům. Představuje tvorbu výtvarníka, který celý život zasvětil marionetám a maňáskům, jejich návrhům a realizacím. A také scénografii a loutkoherectví. Stalo se tak zřejmě na základě hlubokých dětských zážitků a uhranutí loutkami, že tento umělec, profesí akademický sochař, konstatoval, že sochaření mu připadá jako činnost neosobní.
„Sochař vytvoří sochu a ta pak stojí někde v galerii či depozitáři a on jako autor už s ní nemá žádný kontakt. Loutka má ze své podstaty služebnější charakter, navíc mu umožňuje bezprostřední setkávání s diváky,“ prohlásil. U Koubka to má svou logiku, neboť loutkoherectvím se loutkám vdechuje život. A divadlo Říše loutek, kde tento výtvarník působil a dosud působí, rozhodně živým divadlem je.

Bilanční výstava Bohumíra Koubka, výtvarníka klasické uměřenosti, je zaměřena na jeho loutkářskou tvorbu, jmenovitě pro známé pražské divadlo Říše loutek, jak bylo již uvedeno. Jádrem výstavy jsou loutky, kterých je k vidění téměř stovka. A je to pestrá společnost: kašpárci, čerti, králové, loupežníci, princezny, čarodějnice a další pohádkové, ale také civilní postavičky. Expozici doplňují divadelní dekorace a návrhy loutek, takže navštívit v Muzeu hlavního města Prahy tuto expozici znamená objevovat na každém kroku nefalšovaný svět pohádkové fantazie.

A proč je tento svět spojen právě s hlavním městem? Podle Jana Novák, režiséra, archiváře,dramaturga Říše loutek je důvod jasný: „Divadlo Říše loutek vzniklo ve dvacátých letech minulého století a do projektu stavby Městské knihovny v Praze byly prostory reprezentačního městského loutkového divadla včleněny ve spolupráci s umělci z Říše loutek. A divadlo v Žatecké ulici dodnes plní tuto funkci.“

Pocta jedné tvůrčí věrnosti

„Bohumír Koubek byl pilným návštěvníkem loutkových představení v boudách kočovných loutkářů, u Skupů a taky v Říši loutek, kde se již ve svých studentských letech stal podílníkem na bohatém zákulisním dění. Od loutkoherců z Říše loutek se učil vdechovat dřevěným panákům život, u mistra Suchardy nasával řezbářskou virtuozitu, od všeuměla Oskara Nezbedy okoukával nejrůznější technologické a řemeslné fígly, od Vládi Šmejkala zvěděl mnoho o divadle, divadelním textu a režii; ale chodíval i nadále ke Skupům, kde zblízka obdivoval hereckou virtuozitu velkého Mistra,“ píší o výtvarníkovi Sylva Marešová a Jan Novák. Připomínají, že jeho manuální zručnost a přirozený cit pro materiál logicky vedly ke studiu na řezbářské škole a poté na UMPRUM. V roce 1957 se Bohumír Koubek stal uměleckým vedoucím Říše loutek a přinesl jí žádoucí osvěžení: soudobý výtvarný jazyk, navazující na domácí tradici.

Autoři tohoto stručného životopisu připomínají, že s odstupem času lze v Koubkově výtvarném projevu odlišit tři základní tendence. Snad nejosobitější jsou jeho výrazně stylizované loutky, přičemž stylizace vychází z geometrických tvarů, zejména z koule a jehlanu. Tato linie začíná maňáskovými inscenacemi Hurá na jeviště (1957) a Zlá princezna Rozalinda (1958), vrcholného účinu pak dosahuje v Pohádkovém zákonu (1961) a Kouzelníkovi Smaragdového města (1966). Druhá linie je nepokrytým přihlášením se k primitivnímu kouzlu marionet kočovných loutkářů, Koubek se dokázal přímo geniálně vcítit do ducha tohoto naivního výtvarného projevu. „Stylově křišťálově čistým souborem jsou loutky k majstrštyku kočovných marionetářů – Johanu doktoru Faustovi (1968), a tato linie pokračuje Malým loutkovým varieté (1970), Donem Šajnem (1977) a Bezhlavým rytířem (1989). Třetí linii bychom mohli nazvat zvětšeným rodinným divadélkem. Jednoduchá modelace, zejména v pozdějších pracích až s příklonem k naivnímu výrazu,“ zdůrazňuje Marešová s Novákem.

V Koubkově tvorbě lze ovšem najít výpravy, které do uvedeného schématu příliš nezapadají. Je to kupříkladu Labutí princ (1972), jenž nezapře inspiraci v severských ságách, a zejména Krása Nevídaná (1973), jejíž loutky, jakoby hrubě osekané z dřevěných špalků, jsou hodně „nekoubkovské“.

A co ještě říct o tomto neúnavném tvůrci, jehož věrnost loutkám je až obdivující? Asi jsou to dvě skutečnosti, které Bohumíra Koubka odlišují od loutkářských výtvarníků jeho generace a od generací mladších. Koubek loutky nejen navrhoval, ale vždy také sám realizoval fortelem řezbáře nebo modeláře. A pak byl také hercem s mimořádně tvárným hlasem. „Málo se ví o tom, že Josef Skupa viděl v Koubkovi jednoho ze svých možných pokračovatelů,“ říká režisér Novák. A pokračuje: „Koubek byl ovšem také bravurní „maňáskář“, což dokazoval zejména svými sólovými výstupy, ve kterých bylo výtvarné řešení maňásků a mimických loutek zcela podřízeno technologii diktované loutkohereckou invencí.“

Co se týče scénografie, Koubek dává přednost plošné malované dekoraci. Na pomezí loutek, rekvizit a dekorací stojí Koubkovy „plošáci“( plošně malované loutky). Objevil si je a velice invenčně využil v Johanu doktoru Faustovi a nepochybně v nich nalezl zalíbení. Od té doby zdobí mnoho jeho inscenací, za všechny jmenujme alespoň čertíky a strašidýlka v Začarovaném lese (1981).

A Kašpárek, ten věčný symbol loutkového divadla? „Svou ideální podobu Kašpárka fixoval Koubek již koncem padesátých let minulého století. Ale když se na repertoáru objevila hra s touto postavou, vždy vytvářel Kašpárka jinak pojatého podle celkového výtvarného řešení inscenace. A tak po scéně Říše loutek poskakovalo již sedm Koubkových Kašpárků, a každý jiný. Ale ten ideální, ten opravdu „koubkovský“, si nikdy nezahrál. Přesto mu připadla výjimečná role: s otevřenou náručí vítá děti nad vchodem do Říše loutek,“ uzavírá Jan Novák.

A my jen doplníme malé Koubkovo tvůrčí vyznání, které je adresované dnešním dnům:
„Teď je na jevišti všeho plno, bují to a kypí – připomíná mi to nejrozbujelejší španělské baroko. Muselo to přijít a přejde to samo od sebe. Až se ta přemíra všeho vybouří, musí přijít období uměřenosti, střídmější volby prostředků…“

BOHUMÍR KOUBEK

Narodil se 8. listopadu 1931 v Březových Horách u Příbrami.
Studia: : 1946 – 1949 Státní ústřední škola bytového průmyslu, řezbářská speciálka. 1949 – 1954 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, užitá plastika u prof. Josefa Wágnera. Od roku 1947 je členem divadla Říše loutek v Praze, v letech 1957-1971 byl jejím uměleckým vedoucím. Pro Říši loutek vytvořil 34 výprav, pro jiné soubory vypravil 10 inscenací. V inscenacích Říše loutek a loutkového divadla Zvoneček ztvárnil řadu charakterních rolí, nastudoval řadu sólových loutkohereckých výstupů a působil jako pedagog na loutkářské katedře DAMU.

Praha Mozartova

Výstava se uskutečňuje s podporou Hlavního města Prahy
v rámci projektu MOZART PRAHA 2006

Místo konání:
Výstavní sály Archivu hlavního města Prahy, Clam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1 – Staré Město, 1. patro
Trvání výstavy:
21. 11. 2006. – 28.1. 2007
Vernisáž:
20. 11. 2006
Derniéra výstavy:
27.1. 2007
Otevírací doba:
Úterý – neděle, 10 –18 hodin (pondělí zavřeno, 24. 12. 2006 zavřeno)
Vstupné:
Obyčejné 80,- Kč, zlevněné 50,- Kč, skupinové (min.15 osob) 30,- Kč
Pořadatelé:
Archiv hlavního města Prahy, Muzeum hlavního města Prahy, BVA International, s.r.o.
Spolupořadatelé:
Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Národní muzeum – České muzeum hudby
Hlavní autoři výstavy:
Jan N. Assmann, Markéta Kabelková, Hana Svatošová, Eva Uchalová
Autorská spolupráce:
Helena Brožková, Daniela Karasová, Barbara Svojanovská, Radim Vondráček
Komisařka výstavy:
Pavla Státníková
Architekt výstavy:
Jan Polášek
Grafické řešení:
Jiří Sušanka
Produkce výstavy:
Zdena Fabíková
Realizace:
LN-Design, s.r.o.
Provoz výstavy:
Domus Pragensis Praha, s.r.o.
Exponáty zapůjčili:
Archiv hlavního města Prahy, Muzeum hlavního města Prahy, Národní muzeum-České muzeum hudby, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Archiv Pražské konzervatoře, Galerie hlavního města Prahy, Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna, Národní archiv, Národní knihovna ČR, Národní muzeum – Historické muzeum, Národní muzeum – Knihovna Národního muzea, Národní památkový ústav – Územní odborné pracoviště v Plzni, Památník národního písemnictví, Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz, Středisko společných činností Akademie věd ČR, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR
Reprodukci poskytla:
Národní galerie v Praze
Publikace k výstavě vydal:
Archiv hlavního města Prahy ve Scriptoriu, spolku pro nekomerční vydávání odborné literatury, s podporou BVA International, s.r.o.
Mediální partner výstavy:
Krásná paní
Mediální partneři projektu Mozart Praha 2006:
Česká televize, Český rozhlas, Lidové noviny, lidovky.cz, Harmonie, Time In

K obsahu výstavy:

Celý svět si v letošním roce připomíná 250. výročí narození geniálního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta. Již počátkem roku 2005 se sdružily významné kulturní instituce a organizace, aby důstojným způsobem oslavily toto významné výročí a připravily program, který připomíná jeho význam a kulturní tradice, které jsou spojovány s dílem W. A. Mozarta a s jeho vztahem k městu Praze. Sdružení MOZART PRAHA 2006 tvoří celkem 17 institucí a společností, které přípravou a koordinací projektu pověřily společnost BVA International s.r.o. Dnem 12.1.2006 byl zahájen projekt složený z více než 250 koncertů, operních představení, výstav a hudebních festivalů, jež jsou v rámci projektu MOZART PRAHA 2006 postupně prezentovány od ledna do prosince roku 2006. Díky podpoře hlavního města Prahy je tento rozsáhlý projekt realizován z prostředků města a jednotlivých sdružených organizací a institucí, bez dalších sponzorských příspěvků a darů. Záštitu nad ním převzal prezident republiky Prof. Václav Klaus a pražský primátor MUDr. Pavel Bém.

Nejvýznamnější akcí závěrečné etapy projektu MOZART PRAHA 2006 je výstava
Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780-1800.
Provede diváka městem, v němž Mozart strávil dohromady několik měsíců; připomene nejen ovace, které Praha významnému hudebníkovi připravila, ale též některé významné dobové události, jako byla například královská korunovace Leopolda II. Výstava přiblíží i dobový kontext společenského a kulturního života Prahy, představí dobovou vzdělanost, vědu, knižní kulturu i pražské zednářské lóže; dovolí divákovi lehce nahlédnout do salonu tehdejších Pražanů, do jejich společenského a částečně i soukromého života.

Slavný rakouský komponista navštívil Prahu v letech 1787 – 1791 celkem třikrát a dvakrát Prahou projížděl. V Praze měl větší množství přátel, kteří skladatele do Prahy také vícekrát zvali. Pozvání přijal poprvé po velkém úspěchu své opery Figarova svatba a v Praze pobýval na počátku roku 1787. Na podzim téhož roku v Praze dokončil a nastudoval operu Don Giovanni a 29. října pak řídil její první provedení v Nosticově divadle. Pražané operu přijali s obrovským pochopením. Provedení stejné opery Mozart řídil i při své poslední pražské návštěvě v srpnu a září roku 1791. Tehdejší představení Mozartovy opery La clemenza di Tito při příležitosti korunovace Leopolda II. se sice u dvora nesetkalo s pochopením, při dalších provedeních však pražské publikum také na toto dílo reagovalo pozitivně. Nedlouho po svém posledním pražském pobytu, 5. prosince 1791, Wolfgang Amadeus Mozart ve Vídni ve věku 36 let zemřel. Praha želela odchodu velkého skladatele a již 14. prosince členové orchestru pražského divadla uspořádali z iniciativy Mozartova přítele Josefe Strobacha smuteční slavnost v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně za účasti několika tisíc Pražanů.

Mozart přijel v roce 1787 do hlavního města Českého království, které se tehdy řadilo k menším evropským metropolím. Počtem paláců, duchovenstva a úrovní kulturního života sice některé jiné zemské metropole té doby předčilo, stavebně a hospodářsky však stále ještě překonávalo důsledky těžké devastace způsobené válkami v polovině století. Praha ovšem již začala zaujímat významné místo v oblasti manufakturního podnikání. V rámci Evropy byla dávným centrem dálkového obchodu a dopravním středoevropským uzlem. Mezi ostatními městy Českého království měla zcela výjimečné postavení svou dominantní funkcí správní, ekonomickou, kulturní, vzdělávací i informační.

Osvícenské reformy Josefa II., které v době Mozartových pobytů vrcholily, se Prahy dotkly především v oblasti státní a církevní správy a emancipace židovského obyvatelstva. Nejdůležitějším císařovým opatřením z hlediska dalšího vývoje Prahy bylo sloučení čtyř dosud samostatných pražských měst (Starého Města, Nového Města, Malé Strany, Hradčan) do jednoho územněsprávního celku – Královského hlavního města Prahy – s jediným výkonným úřadem, Magistrátem královského hlavního města Prahy (1784). Josefinské církevní reformy ovšem měly negativní dopad právě na hudební život, neboť zrušením velkého množství klášterů, zanikla řada významných center, kde mohly široké vrstvy obyvatel slyšet kvalitní hudbu, a byl narušen i systém hudebního vzdělávání.

Pro pražské kulturní a společenské klima konce 18. století byly proto velmi významné veřejné světské hudební produkce, mezi něž patřila především operní představení. Důležitým mezníkem pro českou divadelní a hudební kulturu bylo v tomto ohledu postavení Nosticova Národního divadla na Ovocném trhu v roce 1783. Stále rostla též obliba bálů a plesů ve šlechtickém i v měšťanském prostředí; hudba zněla na každém kroku: v hostincích, kavárnách, na výletních místech, při vojenských přehlídkách a střídání stráží. Praha se svým bohatým hudebním životem stala přitažlivou pro zasvěcené publikum i pro cestující hudebníky a komponisty z celé střední Evropy.

Na výstavě jsou představeny především památky na samotného skladatele, v prvé řadě Mozartův autograf díla Sechs Deutsche Tänze (KV 509), datovaný 6. 2. 1787. Mozart tance zkomponoval pravděpodobně v Praze pro bál konaný u Jana Josefa Pachty (rukopis laskavě zapůjčila Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz). Dalším předmětem skladatelem přímo dotýkaným je kladívkový klavír, zhotovený v letech 1785-1786. Podle tradice na tento nástroj Mozart hrál při své návštěvě v novoměstském Ústavu šlechtičen v lednu 1787. V roce 1992 byl klavír určen jako práce Ignáce Kobera, výzkum při restaurování v roce 2005 však ukázal, že se velmi pravděpodobně jedná o nástroj z dílny Franze Xavera Christopha.

Autoři výstavy představují divákovi i další hudební a divadelní díla spjatá s Prahou a množství obrazového i archivního materiálu přibližujícího kulturní a společenský život české metropole v letech 1780-1800. Celkem je vystaveno na čtyři sta originálních dobových předmětů, zapůjčených z osmnácti institucí.

Více informací o výstavě „Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780-1800 “ na www.mozartpraha2006.cz a na press(at)mozartprague2006.cz.

PANENKY NAŠICH BABIČEK

22.listopadu 2006 – 25.února 2007

Autorka výstavy: ing. Alena Doležalová

„To už znali staří Egypťané“, říká se o věcech či objevech starých, mnohdy však stále aktuálních a zajímavých. Přetrvaly tisíciletí, takže si zaslouží naši pozornost. K těmto předmětům rozhodně patří panenka jakožto hračka či kultovní předmět. Je spojena s historií lidského rodu, vždyť figurky podobné panenkám byly objeveny už v hrobech starých Egypťanů. Dívky v antickém Řecku je před svatbou rozbíjely a obětovaly bohům na znamení toho, že jim skončilo dětství. A středověk? Slovem panenka se označovala hračka všeobecně. Až teprve od 18. století má panenka (latinsky pupe – malé děvče) současný význam.

Tři sběratelky a 600 panenek
Muzeum hlavního města Prahy oslovilo tři sběratelky panenek – Alenu Doležalovou, Hanu Hodkovou a Ivu Jihlavcovou, aby představily návštěvníkům více než 600 exemplářů, které pocházejí z období od druhé poloviny 19. stol. do 50. let 20. stol. Jsou zde zastoupeny panenky vyrobené z látky, plsti, dřeva, papírové masy a konečně i z porcelánu a celuloidu. Jsou velké i malé, některé měří jen jeden centimetr, lze je tedy pokládat za jakousi raritu. Výstavu zpestřují i doplňky panenek, např. malé modely nábytku a také hračky těchto hraček.

Od ženských rysů k dětským
Před 19. stol. se hlavními výrobci panenek stali Němci a Francouzi, kteří si konkurovali v dokonalosti a půvabu svých „malých děvčat“. Původním výrobním materiálem v té době byla látka, později papírová hmota (tzv. papírmaš) a porcelán. Panenky byly oblékány podle tehdejší módy v empírovém stylu jako dospělé dámy. Až na přelomu 19. a 20. stol. bylo možné na hlavách panenek poprvé spatřit charakteristické rysy dítěte.

Co výstava nabídne
„Návštěvníky by měly zaujmout francouzské porcelánové panenky od firmy Juveau a především panenky německé, například od firem Kestner, Handwerkck, A. B. Gottschalck, Kämmer und Reinhardt a Simon & Halbig“, říká sběratelka A. Doležalová. „Dále mimo jiné vystavujeme panenky látkové a též celuloidové, jež vznikaly v Americe i v Německu od roku 1890. Byly zprvu dražší než porcelánové, předcházela je pověst, že jsou méně rozbitné, bohužel opak se stal pravdou. Jsou křehké, hořlavé, jejich popularita pomalu klesala a je s podivem, že se dodnes uchovalo tolik exemplářů,“ doplňuje Doležalová.

Několik slov o výrobcích panenek

Firma Ernst Heubach, Německo: Ernst Heubach patřil v letech 1887 – 1932 k významným výrobcům porcelánových panenek. Panenky této firmy patří ve sbírkách autorek výstavy k nejčetnějším.

Firma Armand Marseille, Francie: Armand Marseille koupil v r. 1884 továrnu na hračky v německém Sonnenbergu. Od konkurence přetáhl odborníky a rozhodl se soupeřit s francouzským „panenkovým“ průmyslem. Během 5 let se stal velmi úspěšným. Porcelánové panenky z této dílny jsou na našem území nejrozšířenější.

Firma Simon& Halbig, Německo: Výrobce Wilhelm Simon se spojuje s Carlem Halbigem a jejich komoditou je zprvu bílý porcelán (parián). Později se soustředí na produkci porcelánových hlav panenek, které od nich odebírají francouzské firmy. Roku 1910 koupila továrnu firma Kämmer und Reinhardt.

Firma Kämmer und Reinhardt, Německo: Modelář Ernst Kämmer a obchodník Franz Reinhardt založili r. 1885 firmu, která se stala světové proslulou. V roce 1903 se na trhu objevuje panenka „Mein Liebling“ a panenka „My Darling.“ Jsou součástí této výstavy. Ve spolupráci s koncernem Rheinische Gummi und Celuloid Fabrik uvádějí na trh i kvalitní panenky celuloidové.

Firma Kestner J. Daniel, Německo: Firma, jež zahájila výrobu r. 1823, vyráběla jako jedna z mála hlavy i těla porcelánových panen.

Firma A. B. Gottschalck, Německo: K jejím produktům patří panenky s mimořádně krásnými výrazy obličejů. V českých starožitnostech nebývají často ke koupi. Z let 1890 -1925 pocházejí ty nejzdařilejší. Porcelánové panenky s kompletním kloubovým tělem jsou zastoupeny i na výstavě.

Firma Käte Kruse, Německo: Majitelka stejného jména přestavěla v r. 1911 byt na dílnu a začala vyrábět látkové panenky, jejichž baculatost si velmi oblíbily děti. Firma dosud tyto hračky podle původních návrhů vyrábí.

České panenky:
Čechy podle tehdejšího územního uspořádání byly součástí Rakouska - Uherska, proto jsou hlavičky panenek z Čech nejčastěji značeny „ Made in Austria“. Vyráběly se ve Slavkově, v Rybářích u Karlových Varů (firma Carl Knoll), v porcelánkách v Dubí, v Žacléři, Malých Svatoňovicích, v Teplicích a v Praze. Na výstavě jsou především prezentovány panenky Carla Knolla.

Jak se stát sběratelkou panenek
Autorka výstavy Alena Doležalová, která je již 20 let členkou Klubu sběratelů kuriozit, začala sbírat panenky a také plyšové medvídky v poválečné době. „Narodila jsem se po osvobození v roce 1945. Otec padl na barikádách, starala se o mne maminka a babička. Pochopitelně, že jsem toužila po hračkách, ale v té poválečné době jich nebylo moc k dostání,“ vzpomíná. „Svou první panenku jsem získala od jedné hraběnky, vracela se tehdy do vlasti. Byla to takzvaná flirtující panenka od firmy Simon&Halbig. Pochází z roku 1913, má pohyblivá očíčka a musím říct, že patří k mým nejoblíbenějším z dětství. Na tu jsem pak šila z hadříčků různá oblečení. Paní Doležalová má ve své sbírce na 200 panenek, stále panenky sbírá a také je opravuje. Vlastní také panenky od různých výtvarníků. Panenky si též vyrábí, především z keramiky, látky a kůže. Na výstavě však jsou prezentovány jen ty historické.

Údolím stínů

Pohřbívání v pravěké Praze
27.9 – 25.2.2006

Autoři výstavy:
Mgr. Miroslava Šmolíková, Muzeum hl.města Prahy
Michal Lutovský, Ústav archeologické památkové péče středních Čech

Od 27. září 2006 můžete v Muzeu hlavního města Prahy navštívit výstavu s názvem „Údolím stínů“ s podtitulem „Pohřbívání v pravěké Praze, která je věnována proměnám pohřebního ritu v průběhu věků na pražském území od pravěku po raný středověk. Jde o výstavu s archeologickou tématikou a jejím základem jsou výsledky archeologických výzkumů na území Prahy a předměty z bohatých archeologických sbírek Muzea hlavního města Prahy.

Záležitosti spjaté se smrtí vyvolávají v současném moderním člověku strach a odpor, takže se snaží odsunout je co nejdál od svého běžného života. Po celé dlouhé předchozí věky však byla smrt jeho přirozenou a nevyhnutelnou součástí. Způsoby vyrovnávání se s její skutečností byly spojeny zpravidla s různými formami víry v posmrtný život. S tím souvisel i zásadní význam pohřbu jako součásti rituálu, jímž lidská komunita zajišťovala přechod zemřelého ze světa živých do říše mrtvých.

Pravěké hroby představují velmi důležitý pramen informací o duchovních představách pravěkých společností i materiálních stránkách jejich každodennosti. Podstatná část rozmanitých pohřebních praktik se ale v archeologických pramenech vůbec neodráží, takže nám asi navždy zůstane skryta. I tak však archeologie nabízí inspirativní pohled na odlišný způsob nazírání a širokou škálu přístupů pravěkých lidí k této důležité, pro nás dnes tak traumatizující součásti lidského života.

Výstava „Údolím stínů“ prezentuje některé z archeologicky dosud zachycených pravěkých pohřebních praktik prostřednictvím otevřených instalací hrobů, které pocházejí z různých období pravěku od neolitu po raný středověk a byly objeveny archeologickým výzkumem na území Prahy. Návštěvníci tak mohou sledovat proměny způsobů pravěkého pohřbívání, především pohřebního ritu, rovněž tak tvarů, velikosti a způsobů úpravy hrobových jam a vybavení hrobů. Zároveň uvidí široké spektrum originálních předmětů – především šperků, ozdob, součástí oděvů, nádob, nástrojů a zbraní, které pocházejí z hrobových nálezů z jednotlivých pravěkých období. Představy o reálném životě tehdejších lidí poskytnou velkoplošné ilustrace, vytvořené na základě archeologických nálezů.

Pocta Mozartovi

Muzeum hlavního města Prahy zahajuje 18. září 2006 Česko-holandský umělecký projekt pod patronací Velvyslanectví Nizozemského království v Praze
Vystavující: Maya Alexandrovna a Eva Šlachtová

Výtvarnice Maya Alexandrovna pozvala grafičkou Evu Šlachtovu a profesora Holandské hudební konzervatoře Pierra Ruhlmanna s jeho studenty, aby společně uctili hudbu Wolfganga Amadea Mozarta v roce 250. výročí jeho narození.

Tří mladí holandští klavíristé - Jeroen Hulshof , Linde Müller a Nadine Eman zahrají několik Mozartových skladeb. Obrazy Mayi Alexandrovny a grafiky Evy Šlachtove zase ukážou, jak Mozartova hudba inspiruje výtvarnou fantazii. Projekt spojující hudbu s výtvarným uměním nazvali Pocta Mozartovi . Výstava potrvá v Muzeu hlavního města Prahy od 19. do 24. září 2006.

Záštitu nad projektem, který je realizován v duchu kulturní spolupráce členských zemí Evropské unie, převzalo Velvyslanectví Nizozemského království v Praze.

Na expozici v Muzeu Hlavního města Prahy bude navazovat od 27. září do 15. října v Praha City Center v Klimentské ulici 46, Praha 1. Jděte a dívejte se.

Info Maya Alexandrova:
Na souboru čtrnácti obrazů pracovala výtvarnice soustředěně tři roky, jde o její první výstavu po roce devadesát u nás. Plátna Bohyně hadů, Královna noci, Nut, Když si bohové hrají, Childerikovy včely, Vzpomínka na Atlantidu a další vytvořila klasickou technikou – olejomalbou. Jsou inspirované setkáními s lidmi různých kultur, odkazem starých civilizací. Hudbou vážnou, ale i třeba rockem sedmdesátých a osmdesátých let. V pozadí metrových obrazů, kterým přes jejich symboličnost, nechybí ani smysl pro groteskno a nadhled, vždy vyvstává otázka svobody jednotlivce. „Každý člověk má právo na vlastní názor, na svobodné poznávání, “ říká autorka. „Ctím jednotlivce, ne masu. Jsem věčný rebel proti všem dogmatům, tezím, náboženským systémům. V životě mě zajímají momenty, kdy věci docela malé ovlivní věci zásadní. Vezměte si třeba příběh franckého krále Childerika a včel...

V každém z mých obrazů se objevuje žena. Není to záměr, ale jsem tak intenzivně spjata s momentálním tématem, jakoby tyto, byť jen obličeje či části těla, byly mou vlastní projekcí. V každém je také velký kus optimismu, velký kus snů, velký kus utopie a taky částečný sarkasmus a parodie. Vynořují se z historie a z přítomnosti nahlížejí do budoucnosti. Žijí vlastním životem, ne však tím s radostmi a starostmi všedního dne, ale sny a fantasií zavřených očí.“

I když výtvarnice a ilustrátorka s uměleckým jménem Maya žije už řadu let celkem poklidně v Praze, kde se narodila, prožila velkou část života za hranicemi. Vystudovala Pařížskou akademii umění BEAUX-ARTS. Opakovaně se pracovně i soukromě vracela nejčastěji do Austrálie a Indonésie. Vystavovala v USA, Austrálii, Německu, Francii. Spolupracovala na řadě animovaných filmů, mimo jiné i pro TV BBC. Za svoje návrhy a ilustrace dostala řadu ocenění.

Po roce devadesát se vrátila zpět do Čech, zakotvila s bývalým violončelistou Viktorem Novotným, který léta žil a koncertoval v Holandsku. Po návratu se věnovala ilustracím pro dětské knihy a časopisy, například pro Albatros.

Info Eva Šlachtová: (1929)
Narodila se v Brně. V roce 1953 absolvovala VŠUP v Praze. Věnuje se kresbě, ilustraci a grafice. Ústředním tématem její tvorby je hudba a město Praha. Vystavovala v České republice, Francii, Holandsku, Švýcarsku, Německu, USA, Italii, Polsku, atd. Ocenění její grafická díla dostala ve Švédsku, Polsku a v Čechách. Jsou zastoupena ve veřejných a soukromých sbírkách v České republice a zahraničí.

Kontakt:
P.R. Jolana Matějková
604 238 316
jolmat(at)volny.cz

Kurátorka, organizátorka výstavy: Maya Lukas, EPD
Praha City Center
Klimentská 46
Praha 1, 110 02
(+420) 221 851 110
mlukas(at)epd.cz
www.epd.cz

Velvyslanectví nizozemského království
www.netherlandsembassy.cz
Gotthardská 6/27
Praha 6, Bubeneč
(+420) 233 015 200
nlgovpra(at)ti.cz

Muzeum Hlavního města Prahy
Na Poříčí 52,
Praha 8

www.muzeumprahy.cz

Stopy Járy Cimrmana

výstava k zahájení 40. divadelní sezóny Divadla Járy Cimrmana
7.9.2006 – 5.11.2006
Fenomén Járy Cimrmana je již 40 let nedílnou součástí české kultury. V návaznosti na úspěšnou výstavu „Doba Járy Cimrmana“, kterou byla na přelomu tisíciletí v rámci projektu „Praha – evropské město kultury roku 2000“ v historických prostorách pražského Hlavního nádraží, vzniká v předvečer výročí existence divadla výstava pod názvem „STOPY JÁRY CIMRMANA“.
Výstava je koncipována do 5 okruhů

Historie Divadla Járy Cimrmana
Jára Cimrman - Světoběžník
Kabinet Járy Cimrmana
Jára Cimrman – Vynálezce
Stopy a Vrcholy Divadla Járy Cimrmana

Historie divadla obsahuje fotografickou historizující dokumentaci existence divadla. Jednotlivé panely jsou věnovány pražským divadelním scénám, kterými divadlo prošlo: od Malostranské besedy, Reduty, Branické scény, Divadla Solidarita až po dnešní působiště v Žižkovském divadle JC. Nemohou chybět fotografie a scénické prvky z jednotlivých představení ani cimrmanovské kuriozity, které sám Jára Cimrman vynalezl, (J.C. – Vynálezce) vymyslel nebo je proslavil. Tyto předměty jsou zapůjčeny z muzeí, soukromých sbírek sběratelů, členů divadla, milovníků a obdivovatelů Cimrmanovy tvorby.
Například samostatnou výstavní složkou jsou Cimrmanova školní léta, (Kabinet J.C.) jež jeho celoživotní poutˇ ovlivnila. Podařilo se nám získat lavici, ve které malý Jára Cimrman seděl ve 2. třídě, jeho příložník, křivítka, ale i jím zkonstruované učební pomůcky.
Stopy Járy Cimrmana ukazují jeho působnost ve všech směrech v České republice – významná místa, které nesou jméno Járy Cimrmana, pamětní desky, ulice, významné akce Divadla (silvestrovské představení v Národním divadle v Praze), společenské a veřejné ohodnocení autorů - např. anketa Největší Čech apod.
Velikán Jára Cimrman a 40 let působnosti jeho divadla je jistě vítanou příležitostí pro kultivovanou kulturní propagaci tohoto „TÉMĚŘ Největšího Čecha“.

Otevření reinstalace stálé expozice Praha v pravěku a Středověká Praha

Muzeum hl. města Prahy připravilo reinstalaci stálé expozice pravěku a středověku, která má zajímavé architektonické řešení. Co se týče obsahu, její autorky Mgr. Miroslava Šmolíková, PhDr. Dara Baštová a Mgr. Pavla Státníková seznamují návštěvníky s historií pražského prostoru v uvedených obdobích. Mezi exponáty se objevuje mnoho těch nejcennějších ze sbírek Muzea hl. m. Prahy, které sklízely obdiv i na výstavě Karel IV. na Pražském hradě. V expozici rozhodně vynikne gotická dřevěná plastika Krista Bolestného z Novoměstské radnice či madona ze Staroměstské radnice, jež pochází z parléřovské hutě.

Praha v pravěku
stálá expozice 1. sál

Jedna z autorek Mgr. Miroslava Šmolíková k tomuto tématu v úvodu říká: „V prvním sále reinstalované expozice návštěvník najde odpovědi na otázky, kdy přišli a jak vypadali, čím se živili, jak se oblékali a zdobili, kde a jak bydleli, jak hospodařili a jak mysleli a pohřbívali pravěcí obyvatelé pražského území, a to od neolitu po příchod Slovanů. Expozice má nejenom „nový kabát“, ale byla doplněna také o nové složky, především modely a kresebné i fyzické rekonstrukce.“

Archeoložka M. Šmolíková zmiňuje fakt, že neopakovatelný ráz dala Praze především řeka Vltava, která jako osa proťala její území od jihu k severu. „Návrší nad řekou, četná údolí říček a potoků byla vyhledávána a osídlována již od pradávna. Pražská kotlina se postupně stala důležitou křižovatkou obchodních cest a kulturních proudů. Voda a půda poskytovaly příznivé podmínky pro vznik sídlišť a výrobních okrsků, které položily základ pro rozvoj pozdějšího obchodního, kulturního a výrobního centra země,“ dodává.

„Podle dosavadních zjištění archeologů je evidentní, že osídlení pražského území můžeme sledovat již od průběhu starší doby kamenné, kdy sem pronikaly jednotlivé lovecké skupiny,“ pokračuje M. Šmolíková. „Trvalejší osady na úrodných půdách ale založili až první neolitičtí zemědělci, kteří od 6. tisíciletí př. n. l. přicházeli do středních Čech. Od té doby bylo území Prahy osídleno nepřetržitě. V dalším vývoji se tu v různých obdobích usazovali i nově příchozí obyvatelé (např. v eneolitu lid se zvoncovitými poháry, v období stěhování národů Germáni). Asi od střední doby bronzové patřily Čechy k té části Evropy, kde vznikalo společenství později poprvé v historii pojmenované: Keltové. Naši slovanští předkové se na březích Vltavy usídlovali od 6. stol. n. l.“

Středověká Praha
stálá expozice 2. sál

Podobně se o „středověké expozici“ vyjadřuje další spoluautorka, Mgr. Pavla Státníková:
„Expozice je obohacena i o některé originální předměty z Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Za jednu z dominant lze pokládat i unikátní nově vytvořený model gotického domu čp. 151/I v Karlově ulici, jehož rekonstrukce vznikla na základě důkladného stavebně historického průzkumu provedeného M. Ryklem, Fakulta architektury ČVUT Praha, Ústav dějin architektury a umění.“

Vzhledem k tomu, že jde o gotickou Prahu, Mgr. Státníková stručně připomíná okolnosti jejího vzniku: „Na počátku více než tisícileté existence Prahy jako mocenského centra celé české země vznikl hradištní areál v místech dnešního Pražského hradu. Následující století přinesla rozvoj osídlení v bezprostředním i širším okolí areálu, existenci jednotlivých sídlišť a časem i souvislé sídlištní aglomerace rozkládající se podél Vltavy přibližně od Vyšehradské skály po holešovicko-dejvickou oblast. Městský charakter osídlení definitivně získalo založením jednotlivých pražských měst ve 13. a 14. století a zároveň postavením pražské středověké pevnosti. Dosavadní roztříštěné osídlení pražské kotliny se změnilo ve skutečné středověké souměstí a centrum českého království zaznamenalo ohromný politický, hospodářský a kulturní rozkvět. Rozvoj pražských měst byl ale na konci 14. století zbrzděn hlubokou společenskou krizí, která vrcholila v druhém až čtvrtém desetiletí 15. století obdobím husitských válek.“

Podle Mgr. Státníkové získala pražská města během 13. a 14. století poměrně velkou rozhodovací pravomoc v záležitostech správních, vojenských, hospodářských a soudních. Ve vnějších vztazích byla královská města omezována panovníkem, Hradčany svojí vrchností. Hospodářský rozkvět pražských měst byl doprovázen rozvojem a specializací řemesel. Jednotlivá řemesla se již od posledních desetiletí 13. století začínala organizovat, vznikly cechy, tj. řemeslnické organizace s ochranářským zaměřením. Postupně se v pražských městech rozvíjel i pravidelný domácí obchod.

„Když v roce 1348 založil Karel IV. pražskou universitu, studovali na čtyřech fakultách (artistické, lékařské, právnické a teologické) kromě Čechů i příslušníci okolních národů,“ doplňuje tehdejší obraz Prahy Státníková. „Vyrostlo zde také množství nových kostelů a klášterů. A již po polovině 13. století zaznamenáváme na Starém Městě pražském první projevy nového gotického slohu. V architektuře a sochařství vynikla v druhé polovině 14. století stavební huť Petra Parléře. Sochařská a malířská tvorba vyústila kolem r. 1400 v tzv. krásný sloh,“ uzavírá spoluautorka.

Stanislav Tůma: Pražské fragmenty

Výstava fotografií význačného pražského fotografa
9.6. – 30.7. 2006
Koncepce výstavy: Richard Drury, Martin Roubík a Jiřina Borkovcová

Poctou dílu Stanislava Tůmy, který nás vloni 14. září v 55 letech předčasně opustil, je výstava černobílých fotografií „Pražské fragmenty.“ Výstava představuje nejpodstatnější rovinu Tůmovy fotografické řeči: tyto „fragmenty“ totiž nejsou pouze dílčím či detailním pohledem na konkrétní architekturu, ale pečlivě promyšlenou kompozicí, jejíž formální řešení a symbolický obsah vytváří naopak celistvé sdělení. Praze, jakožto organické mozaice nesčetných urbanistických prvků a lidských příběhů, se právě nejlépe rozumí v intenci tohoto způsobu vidění. Tůma ve svých fotografiích tak nejvýstižněji zachycuje intimního, proměnlivého, tiše nostalgického i temně surreálního ducha Malé Strany a Hradčan. Na výstavě je vystaveno přibližně 85 fotografií. Prezentované fotografie jsou publikovány v autorských knihách: Pražské podhradí, Suburbium Pragensae a Lidská krajina.

Malá Strana celoživotní inspirací

Pro Stanislava Tůmu, autodidakta, byly celoživotním zdrojem inspirace Malá Strana a Hradčany, do nichž se otiskly dějiny i všednosti současnosti, nahlížené ovšem jako světlo a stín v magické kombinaci. On sám souhlasil s výrokem André Kertésze, že „ fotografie musí být realistická“. Stanislav Tůma však uchopil tuto reálnost po svém a tak točité uličky, zapadlé kouty dvorků, podloubí průjezdy, stíny pouličních lamp na oprýskaných zdech, za tím vším je jeho neopakovatelný rukopis a smysl pro zdánlivě neviditelný detail. Jde vždy o lyrickou výpověď o vztahu fotografa k místům, které obdivoval, k nimž se vracel a které miloval. Dá se říci, jak uvádí Richard Drury, jenž působí několik let v Českém muzeu výtvarných umění jako kurátor a překladatel, že Tůmovo vidění připomíná postřeh spisovatele Maxe Broda, který ve své knize „Život plný bojů“ popisuje „malebný a zvučný lesk starých pražských zdí.“ Město se v tomto pojetí stává něčím naléhavějším než pouhým záznamem nesčetných lidských zásahů, je téměř bytostí, která drží člověka v okouzleném zajetí.

Curiculum vitae

Stanislav Tůma se narodil se roku 1950 v Chebu. Profesionálně začal fotografovat od roku 1969. V sedmdesátých letech se zabývá především českou hudební scénou, divadlem a architekturou. Zlomem v jeho životě je rok 1980, kdy se vystěhovává do Švédska, kde o dva roky později získává Kulturní cenu (Státní kulturní rady Švédska). Později žije v Amsterodamu, kde vychází jeho první fotografická kniha „Women“ s básněmi Jaroslava Seiferta. Při svých návštěvách Prahy se mu hlavním tématem stává Malá Strana. Postupně vznikají další soubory Exteriéry, Zátiší, Akty, Portréty. V roce 1990 se navrací do Prahy nastálo. Má již za sebou výstavy v evropských muzeích a galeriích. Vedle autorských výstav Stanislav Tůma publikuje v různých evropských fotografických časopisech, organizuje skupinové výstavy fotografů a výtvarníků v Čechách, ale též v zahraničí. Jeho první velká souhrnná výstava se koná ve výstavní síni Mánes na jaře r. 1994. V Praze vydává svoji další knihu „ Suburbium Pragensae“, oceněnou titulem „Fotografická publikace roku 1997“. Kniha „Prager Motive“ získala ocenění „Nejlepší fotografická publikace s textem“ za rok 2004. Poslední důležitou velkou výstavu Tůmových prací mohli zájemci shlédnout v roce 2000 v rámci projektu „Praha Evropské město kultury“ na Staroměstské radnici v Křížové chodbě a Rytířském sále. V posledních letech Ministerstvo zahraničních věcí ČR prostřednictvím Českých center vystavuje Tůmovy práce po celé Evropě, a to zejména ve Stockholmu, Berlíně, Budapešti, Moskvě, Varšavě, Sofii.

Samostatné výstavy

1977 AFRICA – PLAN DESIGN STUDIO, Kobenhavn DK
1978 AFRICA. DIVADLO RUBÍN, Praha CS
1980 MALOSTRANŠTÍ – ATELIER Tůma, Praha CS
          FOTOGRAFIE Z MALÉ STRANY – DIVADLO V NERUDOVCE, Praha CS
1981 PRAGUE PHOTOGRAPHS – CANON PHOTO GALLERY, Amsterdam NL
1982 PORTRÉTY, DETAILY – GALERIE VE VĚŽI, Mělník CS
          PRAG FOTOGRAFIER – KUNSTINDUSTRIMUSEUM, Kobenhavn NL
          MINER FRAN PRAG – PENTAX GALLERY, Stockholm S
1983 FOTOGRAFIER AUS PRAG – GALERIE 70, Berlin D
          MUISTOJA PRAHASTA – VALOKUVAMUSEON STUDIO, Helsinky SF
          DIVADELNÍ FOTOGRAFIE – DIVADLO RUBÍN, Praha CS
          FRIENDS –NY CARLSBERG GLYPTOTEK, Kopenhavn DK
          FOTOGRAFIER - HENIE- ONSTAD KUNSTSENTRET, Oslo N
1984 MALÁ STRANA- GALERIE VAN DER HAVE, Amsterdam NL
          FOTOOS – STUDIO VISA, Alkmaar NL
1985 FOTOGRAFIE 1980 – 85 ZÁTIŠÍ – Dům umění, Funkeho kabinet, Brno, CS
          PAESAGGI DI TETTI – COO – Bassa Atesina I

Knihy

1987 WOMEN- text Lorenzo Merlo, básně Jaroslav Seifert, Amsterdam NL
1992 OBČASTÁTA/ SOMETIMES FATHER – básně Anna Stoessinger, Praha
1996 SUBURBIUM PRAGENSAE – text Reinhold Misselbeck ,r. 2000 též, Praha
2000 LAMPADES PRAGAE MAGICAE – text S. Kubíková a L. Honeiser, Praha
2003 PRAŽSKÉ PODHRADÍ – text Josef Topol, Praha
          MALOSTRANSKĚ HOSPODY – text Tomáš Mazal, Praha
          PRAGER MOTIVE IN FOTOS UND POESIE – básně, Praha
2004 AKTY – texty Arnošt Lustig a Jiří David, Praha
2005 LIDSKÁ KRAJINA – text Richard Drury, Praha

Knižní ilustrace

1999 Svůdnost černé barvy- text Karel Pecka, Praha
2002 Náměstí, trhy a plácky staré Prahy – text Alexander Lukeš, Praha
2004 Povídky z Prahy a okolí – text Michal Lázňovský, Praha

Malujeme po síti: Obrázky pro Moju

TISKOVÁ ZPRÁVA ČESKÉHO ROZHLASU ONLINE
Slavnostní vernisáž výstavy prací XI. ročníku mezinárodní výtvarné soutěže pro děti „Malujeme - po síti: Obrázky pro Moju“

XI. ročníkem mezinárodní výtvarné soutěže „Malujeme - po síti: Obrázky pro Moju“ oslovily Český rozhlas Online a firma Medtronic Czechia s. r. o., divize Diabetes, výrobce inzulínových pump MiniMed Paradigm, děti z České republiky, ale také z Afriky, Finska, Ruska, Indonésie a Slovenska. Svoje díla zaslaly i děti handicapované, z dětských domovů a děti dlouhodobě hospitalizované v nemocnicích.
Zájem o soutěž byl veliký. Letošní ročník přinesl dětem zajímavé téma, které navazovalo na multimediální projekt Českého rozhlasu Leonardo „Odhalení“. V něm kamery sledovaly činnost gorilí rodiny v pražské zoologické zahradě. Děti měly kreslit gorilí mládě Moju a její rodinu nebo gorily ve volné přírodě, které je potřeba chránit. Téma děti oslovilo a bavilo, jak sdělovaly ve svých dopisech. Díla navíc pojaly jako narozeninové dárky pro Moju. Práce se vyznačují vysokou kvalitou i vtipnými nápady. Do Českého rozhlasu jich přišlo více než 4000.

Hodnocení probíhalo ve dvou kolech, v tom prvním do užšího výběru postoupilo přibližně 230 prací. Ve druhém kole je pak hodnotily významné osobnosti našeho kulturního života (např. malíř Adolf Born, malíř a hudebník Jan Antonín Pacák, herečka Naďa Konvalinková, malířka Lucie Seifertová apod.).

Vítězné práce budou vystaveny v originále v Muzeu hl. města Prahy (12. června – 9. července 2006) a také v digitální podobě na internetových stránkách Českého rozhlasu www.rozhlas.cz/deti. Zde naleznete i galerii vítězných prací z předešlých ročníků.
Součástí výstavy budou výtvarné dílny. Po dobu jejího trvání je široká veřejnost může navštívit každé úterý dopoledne 9.00 – 14.00 a v sobotu 13.00 – 17.00 hod. Povede je ak. malířka Olga Bělohradská.

Slavnostní vernisáž se koná 12. června 2006 od 15:00 hodin v Muzeu hl. města Prahy (Florenc) a zúčastní se jí pozvané děti, jejich rodiče a učitelé, ale také někteří z čestných porotců. Odpoledne bude moderovat Jan Pokorný.

Akci dále podporují: Albatros, Libri, Poštovní spořitelna, Slovart, Kores, Kooh-i-noor, Zoo Praha, T-mobile, Narovinu, EPEE.

Výstava z Prahy poputuje po dalších městech České republiky.

Lenka Kupková, Český rozhlas Online
Tel. 22155 2807, 602 769822
E-mail: Lenka.Kupkova(at)rozhlas.cz

PRAŽSKÉ GHETTO V OBRAZECH

Výstava ke stému výročí založení Židovského muzea v Praze
v rámci projektu Rok s židovskou kulturou
17.5.- 28.8.2006

Kurátor výstavy: PhDr. Arno Pařík

Osvícenství a josefínské reformy přinesly do života obyvatel pražského ghetta významné změny. Nová potřeba reprezentace emancipující se společnosti dala vzniknout celé portrétní galerii duchovních představitelů pražské židovské obce stejně jako portrétům příslušníků patricijských a podnikatelských rodin Židovského Města. Na začátku 19. století již pracovali pro objednavatele z ghetta nejlepší pražští portrétisté, jako Antonín Bayer (1767–1833) a Antonín Machek (1775–1844), o něco později byli autory těchto podobizen první židovští žáci pražské Akademie, jako Šimon Jakub Arkeles (1803–1875), Adolf Aron Pulzer (1813–1891) nebo Josef Bindeles (1826–1914). Jedním z nejlepších pražských židovských portrétistů 19. století se stal Ignác Josef Porges (1812–1893). Jako vydavatelé grafických podobizen se v pražském ghettu uplatnili nakladatelé Markus Schmelkes (zemřel 1857) a Wolf Pascheles (1814-1857).

Jedním z prvních motivů z pražského ghetta se stala na počátku 19. století Staronová synagoga, nejstarší a nejvýznamnější památka Židovského Města. Již ve 30. letech 19. století ji kreslili pražští vedutisté Karel Würbs (1807–1876), Vilém Kandler (1816–1896) nebo Vincenc Morstadt (1802–1875), jejichž rytiny sloužily jako ilustrace pro nejstarší pražské průvodce. Interiér Staronové synagogy nakreslil v roce 1842 také malíř Josef V. Hellich (1807–1880) a v roce 1843 jej v rozměrném a pečlivě provedeném akvarelu zachytil mladý i Josef Mánes (1820 -1871). Jeho akvarel, který je nejvýznamnějším obrazem Staronové synagogy, se stal předlohou rozšířené litografie Karla Norda (1806–1861).

Také Starý židovský hřbitov se stal od konce 18. století oblíbeným námětem několika generací pražských vedutistů a krajinářů, zejména žáků Mánesovy a Haushoferovy krajinářské školy na pražské Akademii. Tito umělci nalezli na hřbitově bohatý pramen námětů, které odpovídaly jejich zaujetí pro staré památky minulosti a neobvyklé přírodní scenérie. Prvním umělcem, kterého zaujaly motivy ze Starého židovského hřbitova, byl Antonín Mánes (1784-1843). Jako vedoucí krajinářské školy na pražské Akademii přivedl k námětům ze židovského hřbitova také své žáky Josefa Vojtěcha Hellicha (1807-1880), Eduarda Herolda (1820-1895) či Amálii Mánesovou (1817 -1883).

Nejvýznamnějšími malíři Starého židovského hřbitova se však stali až Haushoferovi žáci Bedřich Havránek (1821-1899) a Matyáš Wehli (1824-1889), v jejichž tvorbě můžeme sledovat vývoj hřbitovních motivů po několik desetiletí. Oba vytvořili své nejvýznamnější obrazy ze Starého židovského hřbitova v 50. a 60. letech 19. století. Zachytili v nich malebná seskupení náhrobků v okolí Pinkasovy synagogy s výhledem na Pražský hrad v rozmanitých proměnách denního a večerního osvětlení. V jejich obrazech vyústila snaha romantických malířů o sjednocení pohledů ze hřbitova do jednotné kompozice, ovládnuté atmosférou dramatické přírodní scény. Při své návštěvě Prahy v roce 1852 pracoval na Starém židovském hřbitově také Jaroslav Čermák (1830-1878) a v roce 1877 zde maloval Vojtěch Hynais (1854 -1925). Na přelomu 19. a 20. století vytvořili své pohledy ze hřbitova také Jindřich Bubeníček (1856 -1935), Alois Wierer (1878 -1945) či Jiří Jilovsky (1884-1958). Pohledy ze Starého židovského hřbitova se staly rovněž oblíbeným námětem secesních grafiků.

Zatímco Staronová synagoga a Starý židovský hřbitov byly jako nejstarší a nejvýznamnější památky pražského ghetta předmětem zájmu pražských vedutistů a krajinářů již od počátku 19. století, jeho stísněné uličky a omšelé domy podobný zájem dlouho nevzbuzovaly. Teprve rozhodnutí o asanaci Židovského Města a začátek jeho demolice koncem roku 1896 vyvolaly vlnu širšího zájmu umělců i veřejnosti o tuto dosud přehlíženou pražskou čtvrť. Přestavba Josefova probíhala s největší intenzitou v letech 1897 až 1907 a z této doby pochází také nejvíce obrazových dokumentů, které vznikaly již se záměrem zachytit podobu rychle mizejících uliček a zákoutí ghetta. K nejvýznamnějším malířům tohoto období patřil krajinář a ilustrátor Václav Jansa (1859–1913), který věrně zachytil uličky ghetta v cyklu živých akvarelů. Mezi první malíře Židovského Města patřili dále Luděk Marold (1865–1898), Václav Hradecký (1867–1940), Jindřich Jakesch (1867–1909) a Josef Douba (1866–1928). Na počátku nového století namaloval své nejznámější pohledy ze Židovského a Starého Města Antonín Slavíček (1870–1910) a někteří z jeho žáků. Tehdy zde pracovali také Jan Minařík (1862–1937), Stanislav Feikl (1883–1933), Adolf Körber (nar. 1887) či Alois Wierer (1878–1945). V početných replikách naivního malíře Adolfa Kohna (1868–1956) pokračovala tradice zdejších motivů až do 20. a 30. let 20. století. Díky četným dílům několika generací pražských malířů a grafiků patří dnes paradoxně zbořené Židovské Město k nejlépe dokumentovaným částem staré Prahy.
PhDr. Arno Pařík

Obrázky k výstavě jsou ke stažení na http://194.228.42.89/zmp/100let_press/.
(Obrázky č. 21 -27). Dotyčný se zavazuje uvést, že se jedná o fotografie ze sbírek Židovského muzea v Praze, na které má Židovské muzeum v Praze výhradní autorská práva.

Kontakt pro novináře:
Židovské muzeum v Praze Muzeum hlavního města Prahy

Noemi Holeková
Tel. 221 711 581; 603 867 285
E-mail: noemi.holekova(at)jewishmuseum.cz

Alexander Lukeš
Tel. 224 223 696/123; 602 979 661
E-mail: lukes(at)muzeumprahy.cz

ŠATY DĚLAJ' PRAČLOVĚKA

hmatová výstava o pravěkém textilu a oděvu
3. – 28. května 2006

Autorka výstavy : Mgr. Linda Pilařová

Dotýkat se předmětů starých několik tisíc let - takovou možnost nabízí zájemcům prakticky během celého letošního května Muzeum hlavního města Prahy.

Autorka výstavy k tomu říká: „Chceme vyvrátit zažitou představu pračlověka zahaleného pouze do kusu kožešiny a nabídnout veřejnosti nový obraz Homo sapiens sapiens jako člověka moderního, oblečeného a kultivovaného.“
Výstava představuje archeologické nálezy související s oblečením v pravěku. Na všechny vystavené exponáty (repliky i originály staré několik tisíc let) si mohou návštěvníci sáhnout, neboť budou ležet volně na vitrínových stolech. Vystavené bude např. kostěné šídlo z mladší doby kamenné staré 7000 let nebo tkalcovské závaží z mladší doby bronzové staré 3000 let. Představíme také bronzové spony a jehlice na spínání oděvu a také rekonstrukci oděvu ženy z doby železné, jejíž hrob byl nalezen během záchranného archeologického výzkumu, který předcházel stavbě metra v Jinonicích.

Výstava je věnována i nevidomým.
Výstava je součástí projektu Díváme se rukama, a tak je přizpůsobena nevidomým. Popisky jsou vytištěny také v Braillově písmu, návštěvníci si mohou půjčit discman s nahrávkou zvukového průvodce, k dispozici bude školený personál. Zveme rovněž rodiče s kočárky a vozíčkáře, neboť výstava je přístupná bezbariérovým zadním vchodem.

Doprovodný program
V rámci výstavy budou probíhat sobotní doprovodné programy od 13 do 18 hodin:
13. 5. ukázky předení a tkaní – Návštěvníci si mohou sami vyzkoušet tyto techniky.
20. 5. ukázky barvení přírodními barvivy spojené s autogramiádou Mgr. Věry Bidlové, autorky knihy „Barvení pomocí rostlin“.
27. 5. komentované prohlídky.
Připraven je také program pro školní a zájmové skupiny o výcviku vodících psů s názvem Za mě vidí pes (10. 5. 2006). Na tento program se můžete objednat tel. 224 815 850 nebo e-mailu . Zároveň prosíme školní skupiny, aby se na výše uvedených kontaktech objednávaly na samotnou prohlídku výstavy a zajistily si tak nerušený zážitek. Objednané skupiny mají přednost.

Tip na léto
V létě se výstava doplněná o místní unikátní nálezy přesune do Vlastivědného muzea v Jesenici (29.6.-20.8.), poté do Městského muzea v Novém Strašecí (24.8.-17.9.) a příští rok ji shlédnou návštěvníci v Muzeu TGM v Rakovníku. Spolu s Werichem a Voskovcem si tak můžeme směle na závěr zazpívat:

Je to pravda odvěká, šaty dělaj‘ člověka…

ZMIZELÁ PRAHA JANA MINAŘÍKA

Století na tváři města
1.2.2006 - 30.4.2006

Autoři výstavy: Pavla Státníková (kurátorka výstavy), Ondřej Polák(fotograf), David Vávra( architekt), Markéta Ottová( grafička)

Výstava obrazů Jana Minaříka v Muzeu hlavního města Prahy je tentokrát výstavou výběrovou a je koncipována jako konfrontace Minaříkových obrazů se současnou podobou stejných míst. Kolekce obrazů Jana Minaříka s náměty ze staré Prahy let 1880-1937 ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy obsahuje více než stovku obrazů.
Co o nich stručně říci? Dříve, než se z tváře hlavního města postupně vytrácely takové lokality jako Josefov, čili unikátní původní zástavba pražského židovského ghetta a jednotlivé renesanční, barokní a klasicistní domy v oblastech kolem Mariánského a Linhartského náměstí, v ulicích Kaprové a Platnéřské a také se změnily plochy mezi Staroměstským náměstím a navazující ulicí Dlouhou a veřejné prostory mezi kostelem sv. Ducha a kostelem sv. Haštala a taktéž mezi ulicemi Elišky Krásnohorské a Kozí, zachytil tuto proměnu malíř, jehož můžeme též označit jako cenného dokumentátora proměn hlavního města.

Návštěvníka této pozoruhodné výstavy jistě zaujme právě asanace bývalého Židovského města, tedy Josefova. Dodnes se vedou více či méně učené spory oprávněnosti tak zásadního zásahu do organismu města, každopádně stísněnost poměrů, zchátralost objektů a minimální hygienické podmínky pro jeho tehdejší obyvatele byly důvodem, že město ve městě zmizelo. Kurátorka výstavy Pavla Státníková k tomu říká: „ I když charakter nové zástavby není bez hodnoty historické, architektonické, kunsthistorické a časem se jistě z nově vytvořeného urbanistického celku stane historická památka, nelze tehdejší bezprecedentní zničení ojediněle zachované, organické a v té chvíli žijící paměti města a jeho lidí přejít mlčením a ospravedlnit zjednodušené řešení situace. Rozsáhlá asanace Josefova a velké části Starého Města tak nadále zůstává mementem pro současnost…“

Souborná výstava těchto děl se v prostorách muzea naposledy konala v roce 1984. Minaříkova díla s pražskou tematikou vlastní i řada dalších soukromníků i institucí, z nich některé je zapůjčily i pro současnou výstavu (nejvíce Národní galerie v Praze, dále Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum umění Olomouc, Oblastní galerie Vysočina v Jihlavě Památník Národního písemnictví, Židovské muzeum).

Malíř Jan Minařík se narodil v roce 1862 v Nuslích a zemřel roku 1937 v Praze. Studium na pražské akademii výtvarných umění absolvoval v roce 1896 jako žák Julia Mařáka. Proslavil se zejména právě jako malíř motivů mizející a bořené Prahy, přičemž těžiště této jeho tvorby spadá do let 1907-1911. Ve svém díle zachytil nejen předasanační podobu Josefova a některých částí a míst Starého Města a Nového Města; řadu motivů mizejících oblastí či jednotlivých domů namaloval i na Vyšehradě, Malé Straně, Hradčanech, Pražském hradě, ale i v Bubnech či v Nuslích. Jeho posedlost zachytit, zdokumentovat a předat budoucnosti „odchod minulosti“ můžeme chápat jako záslužný počin, za nějž bychom mu měli být vděčni.

Minařík kontra přítomnost

Díla Jana Minaříka jsou na výstavě konfrontována se současnými fotografiemi stejných míst ze stejného či téměř stejného stanoviště. Nevděčnou úlohu současného fotografa zachycujícího Minaříkem vybraná místa přijal fotograf Ondřej Polák.Zdokumentoval zásadní změnu ve zmíněných lokalitách, a šlo o práci navýsost inspirativní.

Ondřej Polák (*1968 v Praze) absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze 1 v Hellichově ulici – obor fotografie. V letech 1987 – 93 studoval uměleckou fotografii na FAMU v Praze. Od doby studia působí jako nezávislý fotograf se specializací na technickou fotografii. Nejvíce se věnuje fotografování architektury a výtvarného umění. Svými reprodukcemi uměleckých děl se podílel na mnoha publikacích o výtvarném umění).
Zaměřením současné výstavy je dán i výběr prezentovaných Minaříkových obrazů. Sítem výběru exponátů pro prezentaci prošla ta malířova díla, která zpodobují i dnes dobře zachytitelnou realitu. Do výběru se tak nedostala řada detailnějších studií některých vnitrobloků, dvorků a jejich obyvatel, protože výpovědní hodnota novodobých záběrů by byla minimální a význam konfrontace více či méně nulový. Na druhé straně jsou zde v zajímavých a odůvodněných případech představena i místa, při jejichž novodobém zpracování nemohlo být většinou z technických důvodů zcela dodrženo původní malířovo stanoviště zcela přesně.
Součástí výstavy bude půvabná publikace - průvodce po místech prezentovaných na výstavě.

Chtělo by se na závěr říci: „Mistře Minaříku, promiňte, čas se nedá zastavit. Ale díky, že jste ho zastavil, když jste ve své době bral do rukou barvy, štětce a z hlavy nápady.“

TIBETSKÁ MANDALA Z TIBETU V ČESKÉ REPUBLICE - první evropské představení unikátní himalájské kultury

6. února 2006, Praha – Na návštěvu České republiky přijede 1. března 2006 šest mnichů z indického Ladaku. Ve dnech 3. – 8 . března 2006 budou mniši vytvářet tibetskou mandalu v Muzeu hl. města Prahy na Florenci a ve dnech 12. – 17. března 2006 v Ostravě na Ostravské univerzitě. Návštěvu organizuje Občanské sdružení Lungta, spoluorganizátory jsou Most Ostrava, Nadace Fórum 2000 a Muzeum hl. města Prahy. Záštitu nad sypáním mandaly převzal primátor hl. města Prahy Pavel Bém.
První evropské vystoupení mnichů z himálajského kláštera Tikse v indickém Ladaku je výjimečnou příležitostí k prezentaci unikátní kultury malého himálajského národa. Kultura, náboženství i každodenní život Ladačanů je již téměř dvanáct století ovlivněn tibetským buddhismem - hlavním náboženstvím Ladačanů. Sypání mandaly a množství doprovodných programů, včetně výstavy výtvarných prací mnichů ze dvou klášterních škol v Tikse a Diskitu, budou zaměřeny zejména na mládež, ve večerních hodinách na dospělou populaci.
Mandala představuje symbolický diagram, ve kterém jsou zakresleny základní principy tibetského buddhismu. Podle Tibeťanů může být pro ty, kteří jsou schopni hlubokou symboliku přečíst, meditace nad mandalou stejně hodnotná jako studium tibetských posvátných textů. Avšak nejen pro mnichy, kteří obřad sypání mandaly z obarveného písku provádějí, ale i pro návštěvníky a pozorovatele má z buddhistického hlediska přítomnost při obřadu velký význam. Sypání mandaly je doprovázeno dalšími obřady, a to zejména před a po vytvoření písečného obrazce. Když je mandala hotová, v souladu s pomíjivostí, která je podle buddhismu základní vlastností světa se rituálně zničí a písek je vsypán do řeky. Aby symbolika mandaly nezůstala skryta, jedním z mnichů bude učitel, který v průběhu obřadu bude vysvětlovat význam celého dění.

Ľubomír Sklenka, předseda
Lungta
Dlouhá 33, 110 00 Praha 1
tel. 776 219 178
lungta(at)centrum.cz
www.lungta.cz nebo www.tibinfo.cz

ČESKÉ BETLÉMY

30.11.2005 - 8.1.2006
Autor výstavy: František Valena (předseda Spolku českých betlemářů)

Vánoční výstava je především přitažlivou diváckou událostí, určenou pro děti i dospělé, pro laiky i odborníky. Dominantou celého výstavního prostoru je dřevěná svatá Rodina v životní velikosti včetně aranžovaného chlívku. Vánoční atmosféru celé expozice podporuje i centrálně umístěný ozdobený vánoční stromek včetně dětských hraček pocházejících z konce 19. a začátku 20. století. Ve vitrínách po obvodu výstavní síně jsou návštěvníkům představeny betlémy nejen historické, ale i práce současných autorů. Divák tak má možnost porovnat, jak hluboko je betlemářská tradice u nás zakořeněná. Vystaveno je i několik velkých stavěcích betlémů ať už dřevěných z Příbramska, anebo malovaných na kartonu z Ústí nad Orlicí.
Vyjímečnost našeho středoevropského regionu je v tom, že na tak malém území vznikly betlémy s velkou rozdílností. Ať už co se týče výtvarného názoru, anebo techniky výroby. Důkazem toho budiž území Českomoravské vysočiny. Odtud známe z Třeště betlémy dřevěné vyřezávané a o několik kilometrů dál z Třebíče zase betlémy ručně malované na kartonu.
V lesní jeskyni poblíž obce Grecio v italské Umbrii o vánocích roku 1223 nechal sv. František z Assisi u prázdných jeslí s živým volečkem a oslem sloužit mši, která se stala předobrazem skutečných jesliček a betlémů tak, jak je známe z dneška. Takto sloužená štědrovečerní mše našla velkou oblibu nejen u řádových bratří, ale i u obecného lidu. O šíření tohoto zvyku po celé Evropě se pak velkou měrou zasloužili jezuité z řádu Tovaryšstva Ježíšova, kteří první jesličky ve střední Evropě postavili v kostele sv. Klimenta v Praze a to již v roce 1560. Největší rozkvět stavění jeslí nastal v baroku. Betlémy z té doby se sestávaly z figur v životní velikosti a to buď plošných, malovaných na dřevěných deskách nebo vyřezávaných ze dřeva, někdy i kostýmovaných. Tento církevní zvyk byl za panování Josefa II. označen za naivní a církve nedůstojný, a proto byly betlémy panovníkovým nařízením vydaným kolem roku 1780 z kostelů vykázány. Obliba betlémů byla ovšem tak veliká, že si je zprvu šlechtici, posléze i prostí lidé začali stavět doma sami. Paradoxní tudíž je, že zákazy Josefa II. se největší měrou zasloužily o vznik betlemářství v Čechách. Figurky do betlémů byly vyráběny ze dřeva, papíru, vosku nebo i z chlebové střídky.
Kontakt:
František Valena, autor výstavy, tel.: 723 225 241

JAK SE PRAHA BAVILA

21. 9. 2005 – 28. 2. 2006
Zajímavou a podnětnou výstavu pod názvem Jak se Praha bavila přichystalo Muzeum hlavního města Prahy. Výstava, mapující společenský život v hlavním městě od konce 18. do začátku 20. století se týká takových témat jako byly vycházky a výlety Pražanů, život v pražských restauracích, hospodách, kavárnách, z nichž vynikaly Bohemia, Victoria nebo Arco, dotkne se kulturních událostí v divadle, v hudbě a v rodicím se českém filmu. Návštěvník nahlédne do prostředí pražských poutí a trhů a také díky bohatému obrazovému materiálu pronikne mezi kejklíře a potulné akrobaty, do cirkusů a zvěřinců. Nebudou chybět ani technické novinky a vynálezy, ukázky z dobových humoristických časopisů a všelijaké pestrobarevné plakáty a upoutávky na různé akce.
Z exponátů určitě zaujmou například pánské vycházkové hole, dámské slunečníky, vějíře, divadelní kukátka a také třeba tenisové rakety či různé sportovní trofeje.

Rozsáhlá výstava si klade za cíl ukázat, jakými druhy zábavy vyplňovali svůj volný čas Pražané v období od konce 18. století přibližně do konce 1. světové války.
Praha se v tomto období postupně proměnila z provinčního města v moderní průmyslové velkoměsto a současně centrum politické a kulturní emancipace českého národa. Došlo ke změnám společenského postavení pražských měšťanů i ostatních obyvatel Prahy, což přispělo také ke změně způsobu jejich života, mimo jiné k většímu využívání různých druhů zábavy ve volném čase.
Jak dokládají následující řádky, výběr zábavních a volnočasových činností byl skutečně velmi pestrý. Nutno však podotknout, že se Pražané bavili velmi podobně jako obyvatelé jiných evropských metropolí.
K jejich oblíbeným aktivitám patřily výlety do parků, na vltavské ostrovy, na městské hradby i za ně – do Královské obory, do Wimmerových sadů nebo Kanálské zahrady. Pražané měli v oblibě také návštěvy divadel, koncertů, masopustních plesů, různých tanečních zábav i známých pražských poutí. Nejen na nich bavili Pražany svými dovednostmi akrobaté, gymnasté, kejklíři, kouzelníci, zpěváci jarmarečních písniček, majitelé loutkových divadel, kočovných cirkusů, zvěřinců či panoptik.
K zábavě mužů samozřejmě patřila kromě jiného také návštěva hostinců, restaurací, kaváren a vináren. V posledních desetiletích 19. století začínají vznikat zpěvní síně (šantány) a brzy nato i nejstarší kabarety.
Toto období provázel i značný rozmach divadla, tradiční opory společenského života a zábavy. Vznikaly dřevěné scény, původně nezastřešené, kde se hrálo podle klimatických podmínek. V repertoáru měly především nenáročné operety, veselohry a frašky. Z kamenných divadel vzpomeňme alespoň Nocticovo (později Stavovské) divadlo z roku 1783 a především Národní divadlo. Položení základního kamene k této stavbě v roce 1868 se stalo mohutnou národní oslavou.
Důležitost Prahy coby kulturní metropole dokládají mimo jiné i pobyty slavných skladatelů a virtuózů, mezi nimiž vynikli např. W. A. Mozart, L. van Beethoven, C. M. von Weber, F. Chopin, F. Liszt, H. Berlioz či N. Paganini. Hudební život Prahy by byl rovněž nemyslitelný bez českých skladatelů světového významu – B. Smetany či A. Dvořáka, světovou proslulost si získala rovněž pražská houslová škola, mezi jejíž žáky patřili např. F. Ondříček, J. Kubelík či J. Kocian.
K důležitým společenským událostem se každoročně řadily některé církevní, spolkové nebo řemeslnické slavnosti a vojenské přehlídky.
Mimořádnou podívanou pak byly slavnosti při příležitosti korunovací rakouských císařů za české krále.
Velkou atrakcí se stalo také předvádění některých technických novinek, např. vypouštění a lety balónů, jízda parního vozu a lodě nebo příjezd prvního vlaku s parní lokomotivou roku 1845. Další technické vynálezy z konce 19. století - fonograf, gramofon a kinematograf - pak byly k zábavě přímo určeny. V Praze byly poprvé představeny převážně na velkých reprezentačních výstavách, např. na slavné Zemské jubilejní výstavě v roce 1891.
Druhá polovina 19. století obohatila společenské aktivity a zábavu Pražanů o vznik organizované tělovýchovy a sportu. Vznikly první tělovýchovné organizace, jako byl Sokol Pražský (1862). Přibývalo sportovních klubů, mezi ty nejstarší se řadily veslařské, bruslařské a cyklistické. K oblíbeným sportovním aktivitám patřilo i lyžování, plavání (nejstarší veřejné plovárny), dostihy, míčové hry, fotbal (nejstarší kluby - ČKV Smíchov 1881, SK Slavia Praha 1892, AC Sparta 1894), lední hokej nebo lehká atletika.
Široké spektrum zábavy a společenského života Pražanů je na výstavě prezentováno bohatým obrazovým materiálem i trojrozměrnými exponáty, jako jsou spolkové kroje, prapory, sportovní trofeje, stolní hry, nejstarší sportovní potřeby (brusle a velocipédy), zapomenuté hudební nástroje (skleněná harmonika), hudební strojky a automaty, dochované zbytky starých kolotočů a střelnic, loutky, stereokukátka, fonografy, nejstarší gramofony a mnohé další předměty.
Výstavu doplňují ukázky dobové hudby, k jejímu oživení rovněž přispěje i projekce nejstarších ukázek hraných a dokumentárních filmů, které přiblíží atmosféru zaniklé Prahy.

Kontakt:
PhDr. Zdeněk Míka, kurátor výstavy; tel.: 224 223 696 (l.132),
e-mail:

NEBEŠTÍ JEZDCI OPĚT SPOLU

Jeden z prvních filmů o československých letcích na západní frontě se po třiceti pěti letech vrátí na veřejnost. Stane se tak prostřednictvím výstavy Setkání Nebeských jezdců, která se pro veřejnost otevře 23. září v Muzeu hlavního města Prahy a jejímž zlatým hřebem bude setkání tvůrců a aktérů tohoto legendárního filmu 25. září od 14 hodin v pražském hotelu DUO.
Setkání Nebeských jezdců, jak zní název celé akce, nabízí návštěvníkům ohlédnutí za filmem Jindřicha Poláka Nebeští jezdci prostřednictvím fotografií, dokumentů, plakátů, rekvizit a dalších artefaktů připomínajících tento film. Vzhledem k tomu, že setkání tvůrců a aktérů tohoto filmu se bude účastnit co největší množství těch, kteří byli u jeho vzniku, stejně komplexní je i výstava. Jejím cílem je představit vznik filmu z mnoha úhlů. I proto bude součástí Setkání Nebeských jezdců expozice představující bývalé letce Royal Air Force – odborné poradce filmu, ve které bude prostřednictvím fotografií a součástí výstroje připomenut Jaroslav Hlaďo, Jiří Doležal, Jaroslav Doktor a další. Chybět nebudou ani desítky fotografií pořízených fotografem filmu Zdeňkem Dukátem, či Jaroslavem Kronusem, který se účastnil listopadové premiéry Nebeských jezdců.
Nebude chybět ani expozice připomínající autora filmu, bývalého příslušníka 311. bombardovací perutě Royal Air Force a 3. československého bitevního pluku, Richarda Husmanna, který knihu Nebeští jezdci pod pseudonymem Filip Jánský napsal.
Celá akce nese podtitul „Setkání tvůrců a aktérů filmu Nebeští jezdci“, a tak si ho návštěvníci Setkání mohou připomenout i na filmovém plátně při besedě s jeho tvůrci. Nebudou na ní chybět představitelé hlavních rolí – Pavel – Svatopluk Matyáš, Student – Jiří Bednář, zástupci filmového štábu – Otakar Fuka, asistent režie, Rudolf Milič, kameraman, Karel Černý, držitel Oskara za film Amadeus – hlavní architekt filmu, Bohumil Dudař, architekt filmu, pozváni byli i bývalí vojáci z letiště Klecany, kde se Nebeští jezdci natáčeli a zaměstnanci Aera Vodochody, ve kterých se z vyřazeného letounu Li-2 stala hlavní rekvizita filmu – wellington.
Autogramiády, která setkání uzavře, se zúčastní i mnoho „nebeských jezdců“, bývalých příslušníků Royal Air Force.

Text.: Filip PROCHÁZKA
Foto: Zdeněk DUKÁT

Muzeum hlavního města Prahy, Na Poříčí 52, 180 00 Praha 8 – FLORENC,
tel. 224 816 772-3, www.muzeumprahy.cz
Kontakt:PhDr. Jan Nepomuk Assmann (interní autor výstavy),
tel. 723 336 486, e-mail:
Ing. Cyril Neumann (externí autor výstavy)
tel. 603 517 242, e-mail: jezdec(at)mbox.vol.cz
Mgr. Mariana Tarčániová (tisková mluvčí)
Tel. 224 223 696, e-mail:

VÝSTAVA "KONĚ A PRAŽANÉ"

Praha 9. 9. 2004
Muzeum hlavního města Prahy zahajuje výstavu s názvem Koně a Pražané, jejímž tématem je význam koně pro život města Prahy a jeho obyvatel. Na stovkách exponátů – fotografií, grafik, obrazů a plastik – dokumentují autoři výsadní postavení koně v průběhu staletí a zejména jeho úlohu v dějinách hlavního města českého státu.

„Letos uplynulo 150 let od slavného šlechtického karuselu pořádaného ve Valdštejnské jízdárně na počest návštěvy císaře Františka Josefa I. v Praze. Exponáty týkající se této slavnosti budou vystaveny vůbec poprvé,“ řekl PhDr. Jan Nepomuk Assmann.

Spoluautor výstavy Ing. Cyril Neumann upozorňuje na některé atraktivní exponáty: „Myslím si, že pro návštěvníky výstavy bude velmi zajímavá možnost porovnat tři soutěžní návrhy
na jezdeckou sochu sv. Václava na Václavském náměstí a konfrontovat tak konečný výrok poroty s vlastním názorem.“

Výstava bude členěna do několika celků:

I. Koně ve výtvarném umění
Jedná se o výjimečnou přehlídku návrhů, modelů a dalších vyobrazení jezdeckých soch, které zdobily či dodnes zdobí naše hlavní město. Akcent je položen na jezdeckou sochu sv. Václava stojící na Václavském náměstí. Velký prostor věnují autoři soutěži na tuto sochu i nerealizovaným návrhům.

II. Koně ve službě
Praktickou úlohu plnili koně v každodenním životě města a jeho obyvatel, zejména v dopravě (povoznictví, kočáry, drožky, pražská koňka), v poštovním styku, při zabezpečování ochrany města (hasičský jízdní sbor a městská policie), při práci v pivovarech, vodní dopravě a podobných provozech.

III. Koně a vojsko
Tradiční sepětí koní a vojska dokumentuje existence řady pražských kasárenských objektů, ve kterých nechyběly stáje a jízdárny. Dochovaná obrazová dokumentace ze 17. až 19. století zachycuje nenahraditelnou úlohu koně v bitvách a bojích o Prahu.

IV. Koně, sport a zábava
Civilní „pánské“ jízdárny a stáje zajišťovaly výuku jízdy na koni zejména pražské šlechtě. Vítanou zábavou Pražanů se staly např. dostihy, konané těsně za Prahou – na Císařské louce na Vltavě.

V. Koně a ceremoniel
Slavnostně postrojený kůň byl součástí nejen průvodů a ceremonielů pořádaných při korunovacích králů, vjezdech panovníků i dalších světských hodnostářů, ale doprovázel člověka i při významných osobních událostech, při křtu, svatbě či na cestě k poslednímu odpočinku. Specifickou záležitostí byly tzv. karusely, slavnosti konané při příležitosti korunovace panovníka.

VI. Koně a umělecké řemeslo
Motiv koně se již před tisíciletími stal oblíbeným zdobným prvkem nepřeberného množství lidských výrobků, jako jsou hračky, keramika, kamenina, porcelán i klenoty a šperky parádivých dam a paní.

Výstava „ Koně a Pražané“ se koná pod záštitou primátora hlavního města Prahy
MUDr. Pavla Béma od 1. 10. 2004 do 30. 4 . 2005.

„KOUZLO LOUTEK SOCHAŘE
VOJTĚCHA SUCHARDY“
v Muzeu hlavního města Prahy

Praha 1. 11. 2004
Muzeum hlavního města Prahy ve spolupráci s Uměleckou scénou Říše loutek připravilo výstavu s názvem Kouzlo loutek sochaře Vojtěcha Suchardy, která bude zahájena 16. 11. v 17.00 hodin. Expozice připomene 120. výročí umělcova narození.

Osobnost a rozsáhlé dílo novopackého rodáka Vojtěcha Suchardy zde budou představeny na četných plastikách, fotografiích a dokumentech. Těžiště výstavy bude spočívat především v jeho práci loutkářské, k vidění zde budou řezbované marionety i loutky soustružené, modelované, plošné a stínové. Jeho významné sochařské práce (např. výzdoba chrámu sv.Víta) budou prezentovány na fotografiích. K divácky vděčným exponátům budou jistě patřit modely soch apoštolů ze Staroměstského orloje.

Sochař, řezbář, restaurátor a loutkář Vojtěch Sucharda (1884-1968) byl absolventem pražské Uměleckoprůmyslové školy v oddělení profesora J. Kastnera. Později pracoval se svým bratrem Stanislavem, známým sochařem, na pomníku Františka Palackého, na výzdobě Nové radnice či nádraží Františka Josefa I. (dnes Hlavní nádraží) v Praze. Spolupracoval i s mnoha vynikajícími architekty – Kamilem Hilbertem (výzdoba chrámu sv. Víta, sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích), Janem Kotěrou, Josefem Gočárem aj. Podílel se na výzdobě mnoha veřejných i soukromých budov, kostelů (sv. Jiljí v Nymburku, sv. Petra a Pavla v Mělníku), vytvořil i množství pomníků a funerálních plastik. V Praze se s jeho dílem můžeme setkat např. i v primátorské síni na Staroměstské radnici, kapucínském klášteře na Hradčanech či v paláci Koruna na Václavském náměstí.

V roce 1920 se stal Vojtěch Sucharda spoluzakladatelem a prvním principálem divadla Říše loutek, které se brzy stalo díky svému kvalitnímu souboru a repertoáru jedním z nejlepších svého druhu na světě. Vyrobil pro ně loutky a podílel se na konstrukci scény, zatímco jeho manželka, malířka Anna Suchardová – Brichová, navrhovala dekorace, kostýmy a podílela se na vynikající dramaturgii divadla.

V doprovodném programu k výstavě se budou moci návštěvníci blíže seznámit s tvorbou divadla Umělecká scéna Říše loutek, které uspořádá dvě rodinně orientovaná loutková představení. První z nich, Nám, nám narodil se, je hra o narození Ježíše napsaná na motivy starých barokních a sousedských her a bude uvedena v sobotu 18.12. v 15.00 hodin v budově muzea na Florenci. Druhé představení, Johan doktor Faust, zpracovává známé téma podle tradice českých lidových loutkářů a je plánováno na leden příštího roku.

Výstava byla záměrně naplánována na období adventu a vánočních svátků jako příspěvek Muzea hl. m. Prahy ke sváteční atmosféře tohoto období.

HISTORICKÉ KOČÁRKY 1880 - 1965

Výstava historických kočárků v Muzeu hlavního města Prahy
Muzeum hlavního města Prahy představuje od 9. 2. do 6. 3. 2005 v hlavní budově na Florenci úctyhodnou sbírku historických kočárků soukromé sběratelky paní Miloslavy Šormové.

Na výstavě je k vidění více než šest desítek historických kočárků dvojího typu – jednak klasické dětské kočárky, jednak tzv. loutkové, určené pro panenky. K jejich výrobě se používalo množství nejrůznějších materiálů, např. vrbové proutí, španělský rákos, dřevo, koženka i papírové provázky.

Výstava přenese návštěvníky do kouzelného světa kočárků, dětí, panenek, nadýchaných peřinek a povijanů. Doby dávno minulé dýchnou na návštěvníka i díky ukázkám dobových oděvů a doplňků i množství unikátních dobových fotografií.
Na prvním pohled by se mohlo zdát, že výstava je určena především malým a velkým návštěvnicím. Nudit by se ale neměli ani pánové, které by mohla zaujmout móda kočárků inspirujících se dobovými dopravními prostředky, zejména auty.

Sběratelka, paní Miloslava Šormová, začala kočárky shromažďovat před necelými dvaceti lety. Přírůstky získává na burzách i od štědrých mecenášů a ve své sbírce hýčká skvosty z 80. let 19. století i z poměrně nedávných let 20. století. Tak rozsáhlá kolekce pochopitelně vyžaduje pravidelnou údržbu, kterou zajišťuje nejen sama sběratelka, ale rovněž její manžel, jehož doménou jsou kovové součásti kočárků (podvozky, rukojeti, vzpěry). Autorka expozice se podle svých slov snaží vystavovat kočárky v „živém provedení“, tedy s veškerou výbavou. K dokonalému vzhledu těchto kočárků jí napomáhají i dobové fotografie, které začala rovněž sbírat a které byly
i hlavní inspirací k pozdějšímu vytváření sbírky.

VLADIMÍR SIRŮČEK - MALÁ STRANA

ze dne 8. června 2005
/FOTOGRAFIE Z LET 1950 – 1970/
15. 6. – 28. 8. 2005
Otevřeno denně kromě pondělí 9.00 – 18.00 hodin

Muzeum hlavního města Prahy pořádá od 15. června do 28. srpna 2005 výstavu prací vynikajícího fotografa Vladimíra Sirůčka s tématem Malé Strany. Návštěvníci budou moci vidět Malou Stranu v proměnách všech ročních i denních dob i tak, jak ji dnes už neznáme. Výstava se uskuteční v hlavní budově muzea na Florenci.

VLADIMÍR SIRŮČEK

Vladimír Sirůček oslavil 12. května své 76. narozeniny. Narodil se v Plzni, dětství strávil v Manětíně, ale v roce 1938 se rodina odstěhovala do Prahy, kde bydlela v domě na Radnických schodech. Vladimír Sirůček byl přijat na Státní grafickou školu, ale fakticky začíná studovat až od září 1945, neboť byl jako spousta jiných totálně nasazen. Na škole potkává mezi profesory takové osobnosti, jakými byli např. Jaromír Funke, Josef Ehm či Zdenko Fejfar. V roce 1948 publikuje první reportážní snímky, začíná pracovat v propagačním oddělení Centrotexu, kde získává základy užité propagační fotografie. Své práce zveřejňuje v Mladé frontě, obrazovém týdeníku My 49, ve Světě v obrazech a také v časopise pro zahraničí Czechoslovak Life. Od 1955 se začíná zabývat také barevnou fotografií.
Velký vliv na jeho tvorbu měl pochopitelně život na Malé Straně. Dlouhou dobu bydlel nedaleko domu U Dvou slunců, který tak proslavil jiného znalce a milovníka Malé Strany, Jana Nerudu. Stejně jako on má Sirůček dar vystihnout jedinečnou atmosféru této části Prahy s její tajuplnou náladou, malebnými zákoutími, starobylými chrámy i paláci. Jak sám přiznává, velký vliv na něj mělo dílo Josefa Sudka, kterého často potkával, ale jehož se bál jako mladík oslovit.
Autor se kromě fotografování své oblíbené části Prahy věnoval rovněž tématu krajiny či ženskému aktu. K jeho oblíbeným technikám patří solarizace a fotografika, která v sobě spojuje principy fotografie a grafiky.
Vladimír Sirůček je právem zařazován mezi nejvýznamnější fotografy Prahy.

MALUJEME – PO SÍTI

X. ročník mezinárodní výtvarné soutěže pro děti ze dne 1. června 2005
Od 7. června do 17. července 2005 se mohou návštěvníci Muzea hlavního města Prahy seznámit s téměř dvěma sty padesáti nejlepšími pracemi, které zaslali účastníci X. ročníku mezinárodní výtvarné soutěže MALUJEME – PO SÍTI. Tématem letošního ročníku bylo: Moje nejlepší dílo.
Soutěž již tradičně vyhlašuje Český rozhlas Online ve spolupráci s ČEZ.

SOUTĚŽ

Jubilejní desátý ročník na téma „Moje nejlepší dílo“ umožnil dětem, aby zasílaly práce, které pokládaly za své nejzdařilejší či nejoblíbenější. Do soutěže se zapojili malí umělci ve věku od 6 do 14 let z České republiky, Slovenska, Maďarska, a dokonce i z Indonésie. Svá díla zasílaly i děti z  handicapované a děti z dětských domovů. Jak řekla Lenka Kupková z Českého rozhlasu, organizátoři zaznamenali velký zájem o soutěž. Letošní ročník se podle ní navíc vyznačoval i mimořádnou kvalitou zaslaných prací, kterých nakonec přišlo asi 3000. Jejich hodnocení probíhalo
ve dvou kolech, v tom prvním postoupilo do užšího výběru cca 250 prací. Ve druhém kole díla hodnotily osobnosti našeho kulturního života, jako např. malíř Adolf Born, malíř a hudebník Jan Antonín Pacák, herečka Naďa Konvalinková nebo malířka Lucie Seifertová.

VÍTĚZNÉ PRÁCE

Vítězné práce budou vystaveny v originálech v hlavní expoziční budově Muzea hlavního města Prahy (Na Poříčí 52) od 7. června 2005 do 17. července 2005 nebo na webových stránkách Českého rozhlasu: www.rozhlas.cz/deti, kde se rovněž nachází galerie vítězných prací z předchozích ročníků.

VÝTVARNÉ DÍLNY

Součástí výstavy budou i výtvarné dílny, které může po dobu výstavy navštívit široká veřejnost každou sobotu a neděli odpoledne. Je to skvělá příležitost pro děti a rodiče vyzkoušet si různé výtvarné techniky – temperu, akvarel, křídy i pastelky. Účastníci budou mít možnost třeba vzájemně si namalovat svůj portrét nebo i jiná témata podle vlastního přání. Dílny povede odborná lektorka, akademická malířka Olga Bělohradská.
Výtvarné potřeby budou na místě k dispozici zdarma.

DRAŽBA

Výstava poputuje do dalších měst České republiky, potom budou díla vydražena v dobročinné aukci ve prospěch Domova pro mentálně a tělesně postižené děti v Otrokovicích.

Kontakt: Lenka Kupková, organizátorka soutěže, redaktorka Českého rozhlasu,
tel.: 221 552 807, 602 769 822; e-mail: Lenka.Kupkova(at)rozhlas.cz
Mariana Tarčániová, tisková mluvčí MMP, tel.: 224 223 696,
724 277 621; e-mail:

MALUJEME – PO SÍTI /MOJE NEJLEPŠÍ DÍLO/
7. 6. – 17. 7. 2005
Denně mimo pondělí, 9-18 hodin
Hlavní budova muzea na Florenci, Na Poříčí 52, 180 00 Praha 8
Tel.: 224 816 773
; www.muzeumprahy.cz

FRAGMENTY VÝZDOBY PRAŠNÉ BRÁNY

ze dne 20. července 2005

Muzeum hlavního města Prahy představuje dosud nevystavované fragmenty z výzdoby Prašné brány, sejmuté při jejím restaurování na počátku 60. let 20. století, a modely soch, jimiž byla výzdoba doplněna při rekonstrukci na konci 19. století. Nechybí ani dobová dokumentace či materiály z nedávného restaurování vystavených předmětů.

EXPONÁTY

První skupinu exponátů tvoří fragmenty několika figurálních torz, části chrličů, kytek, krabů, akantových listů, žebroví, fiál nebo nápisových pásek. Všechny je lze s jistotou časově zařadit do poslední čtvrtiny 15. století, ale nelze stoprocentně určit, ze kterého konkrétního místa Prašné brány pocházejí.
Druhou skupinu exponátů tvoří sádrové modely soch Panny Marie, světců, světic a křesťanských ctností. Podle těchto předloh, které vytvořil sochař Ludvík Šimek (1837 – 1886) v poslední čtvrtině 19. století, byly zhotoveny kamenné sochy, dnes osazené v prvním a druhém patře západního a východního průčelí a na nárožích věže.

RESTAUROVÁNÍ A KONZERVACE

Před uložením do nového lapidária a depozitáře zadalo muzeum restauraci a konzervaci kamenných fragmentů i sádrových modelů restaurátorskému ateliéru ARCHKASO spol. s r.o.
Kamenné části byly poprvé od svého sejmutí očištěny od povrchových nečistot, byly dohledány a sceleny na sebe navazující fragmenty, drobná poškození se zatmelila kamenickým tmelem na minerální bázi. Narušený povrch byl zpevněn a zakonzervován a následně byla na potřebných místech provedena patinace povrchu.
Obdobně se postupovalo také při restauraci a konzervaci sádrových modelů.

Z HISTORIE PRAŠNÉ BRÁNY

Nová věž, známá později jako Prašná brána, byla postavena přibližně v místě, kde dříve stávala Horská brána, jedna ze sedmi bran staroměstského opevnění.
Na konci 14. století, po přestěhování Václava IV. do Královského dvora, nabyla svého nového významu i pojmenování „turris regis“, tedy věž královská.
V roce 1431 se o bráně pro zchátralost hovoří jako o bráně odrané – „valva lacerata“.
Po nástupu krále Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516) se staroměstská obec usnesla, že na své náklady nechá postavit novou věž, lépe odrážející její úctu a respekt vůči novému panovníkovi. K budování brány bylo přistoupeno 20. března roku 1475.
Projektantem i stavitelem byl zednický mistr Václav ze Žlutic, o němž máme jen kusé informace. Následujícího roku přizvali staroměstští konšelé k výzdobě Nové věže Matěje Rejska z Prostějova, který se ujal vedení stavby po propuštění mistra Václava v roce 1478. Datum dokončení brány není známo. Je možné se domnívat, že dostavba byla ovlivněna událostmi roku 1483 – morovou epidemií a povstáním pražských měst. Zásadní dopad jistě měl i panovníkův odchod z Králova dvora na Pražský hrad, kde si budoval nové sídlo.
K dalším úpravám došlo ve 2. polovině 16. století, kdy byla věž ukončena atikou a nárožními baštami.
Podle archivní zprávy z roku 1711 byl stav brány natolik špatný, že hrozila sesutím. Byly zřejmě provedeny nejnutnější opravy, aby mohla být využívána jako skladiště střelného prachu – od roku 1715 se již zmiňuje jako brána Prašná.
Při obléhání Prahy pruskými vojsky 1757 byla poškozena dělostřelbou.
Roku 1817 některé výzdobné prvky opadaly a městská rada navrhovala jako jedno z řešení bránu zbořit.
V roce 1856 vypracoval návrh na rekonstrukci této památky architekt Josef Mocker, který byl pověřen i vedením rekonstrukce a jemuž vděčíme za dnešní podobu stavby. Stavební práce trvaly od roku 1879 do roku 1886. Nově nasazena byla dlátová střecha, na fasádě byly doplněny oblouky, došlo i k úpravě oken. Ikonografický program navrhl historik V. V. Tomek, který vycházel z Parléřova členění fasády Staroměstské mostecké věže na sféru pozemskou, sféru panovnické moci a sféru moci nebeské.

Kontakt:
Mgr. Barbara Svojanovská, kurátorka výstavy; tel.: 251 627 764,
e-mail:
Oddělení prezentace, tel.: 224 227 490 (l. 112), 224 223 696 (l.111), 602 495 513;
e-mail:

SKONČENO A PODEPSÁNO
DRAMA PRAŽSKÉHO POVSTÁNÍ VE FOTOGRAFII

V letošním roce si připomínáme 60. výročí konce II. světové války, k jehož oslavě se spolu s dalšími kulturními institucemi připojuje i Muzeum hlavního města Prahy. V prostorách hlavní budovy muzea na Florenci budou instalovány dvě výstavy s tématem II. světové války.

První z nich s názvem Skončeno a podepsáno / Drama Pražského povstání ve fotografii bude k vidění od 10. května do 31. července 2005.
Výstava je společným počinem Muzea hlavního města Prahy (MMP)
a Národního archivu (NA). V jeho prostorách se projekt uskutečnil před dvěma lety, v MMP se návštěvníkům představí v rozšířené podobě.
Otevření výstavy v Muzeu hlavního města Prahy je naplánováno na 8. května 2005, tedy přesně 60 let poté, kdy text kapitulace podepsali zástupci České národní rady a německý generál Rudolf Toussaint.

Autorskému týmu, jehož členy jsou PhDr. Emílie Benešová (Národní archiv), Mgr. Tomáš Jakl (Vojenský historický ústav Praha) a Zdeněk Roučka (publicista, Plzeň), se podařilo jedinečným způsobem vytvořit plastický obraz pražských událostí z května roku 1945. Díky unikátním dokumentárním fotografiím, z nichž byla řada zveřejněna poprvé, může návštěvník sledovat drama všech šesti dní v přímém časovém sledu. Vystavované fotografie představují jedinečný autentický pramen historického poznání a výrazně evokují vzrušenou atmosféru květnových dnů v pražských ulicích před 60 lety. Zobrazují stěžejní události a mnohdy i drastické skutečnosti, které mohou být pro řadu návštěvníků výstavy překvapivé a možná i šokující. Dokazují nejen bestialitu německých nacistických fanatiků, ale i ponižování německých civilistů vítěznými Čechy. Sugestivní jsou pohledy do tváří českých bojovníků, kteří se přes noc z obyčejných civilistů stali vojáky a dokázali i s omezenou výzbrojí účinně vzdorovat dobře vycvičeným a fanatickým jednotkám německých okupantů. Zajímavou epizodou se stala účast Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády (ROA), dlouhou dobu opomíjená událost konce
II. světové války v Československu.

Na výstavě bude možné zhlédnout i archivní dokumenty, jako jsou např. telegramy, depeše i rozkazy německého velení. Chybět samozřejmě nemůže ani slavný Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil, jehož závěrečná slova „ Skončeno a podepsáno „ dala celé výstavě název. Kromě více než 130 fotografií budou k vidění i trojrozměrné předměty ze sbírek muzea, jako jsou zbraně povstalců, přilby, uniformy apod. Součástí projektu je i videoprojekce dobových filmových dokumentů.
Ve středu 1. června v 16.30 hodin se v rámci doprovodného programu uskuteční přednáška PhDr. Petra Koury Vojenský odboj za protektorátu – nepřerušitelná cesta k povstání?
Zdeněk Roučka, jeden z autorů výstavy, nashromáždil více než 5000 dokumentárních fotografií z nejrůznějších zdrojů a 500 jich zařadil do stejnojmenné výpravné publikace Skončeno a podepsáno. Část z těchto fotografií se rovněž objeví na výstavě.
Záštitu nad projektem převzali JUDr. Petr Pithart (1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR) a Ing. Vladimír Zeman (náměstek ministra vnitra ČR), který přislíbil účast na slavnostním zahájení výstavy. Kromě něj budou na vernisáži přítomni i pan František Bublan (ministr vnitra ČR) a PhDr. Eva Drašarová, CSc. ( ředitelka Národního archivu).

Další výstava s tématem II. světové války (Totálně nasazeni) se týká nuceně nasazených Čechů a bude veřejnosti přístupná od 1. června do 31. července 2005.

Kontakt: Tomáš Dvořák, kurátor výstavy, e-mail:
Mariana Tarčániová, tisková mluvčí MMP, tel.: 224 223 696,
724 277 621; e-mail:

SKONČENO A PODEPSÁNO
/DRAMA PRAŽSKÉHO POVSTÁNÍ VE FOTOGRAFII/
10. 5. – 31. 7. 2005
Denně mimo pondělí, 9-18 hodin
Hlavní budova muzea na Florenci, Na Poříčí 52, 180 00 Praha 8

DESIGN DO TMY

Muzeum hlavního města Prahy se snaží zařazovat do svého výstavního programu i projekty určené zrakově postiženým návštěvníkům. Jedním z nich bude i připravovaný DESIGN DO TMY.
Nekomerční projekt DESIGN DO TMY / Design pro zrakově postižené je součástí VI. přehlídky českého a zahraničního designu art & interior. Jeho cílem je předvést modely předmětů, které by mohly přispět ke zkvalitnění i zpříjemnění každodenního života zrakově postižených a nevidomých občanů. Práce by měly splňovat nejen stoprocentní funkčnost, ale rovněž vysokou výtvarnou kvalitu. Modely budou prezentovány tak, aby je mohli nevidomí návštěvníci bez obav vyzkoušet.
V rámci projektu byly osloveny české i slovenské střední a vysoké školy, které se zabývají výukou designu. Studenti si mohli vybrat zadání ze soupisu problémů, prošli workshopem, školením a diskusemi v tyflocentrech a konzultovali své návrhy se zrakově postiženými. Autoři prací se snaží řešit především problémy spjaté s vařením, stolováním, praním, oblékáním, bydlením, užíváním nejrůznějších přístrojů, orientací ve veřejných prostorách, nezapomínají však ani na předměty určené pro volný čas, např. hračky.
Výstava se uskuteční ve dvou výstavních sálech. V prvním z nich se představí exponáty určené primárně zrakově postiženým, druhý sál nabídne design pro návštěvníky, kteří žádný problém se zrakem nemají. Další část projektu bude probíhat v Národním technickém muzeu.
O tom, jak se mladí designéři vyrovnali s náročným zadáním, se mohou návštěvníci muzea přesvědčit od 27. dubna do 29. května 2005.

Další informace o projektu najdete na webové adrese www.artinterior.cz.

FLÉTNA A MEČ

Harmonie a napětí v japonské kultuře
16.3.–17.4.2005

Výstavu připravili Muzeum hlavního města Prahy a Česko-japonská společnost.
Výstava se koná pod záštitou Japonského velvyslanectví.

V letošním roce se koná světová výstava Expo 2005 v japonském Aichi, kde se bude Česká republika prezentovat jako nový člen Evropské unie. Rok 2005 byl rovněž vyhlášen Rokem mezilidských vztahů mezi Evropskou unií a Japonskem. Muzeum hlavního města Prahy se připojilo k řadě kulturních institucí, které se tohoto velkého projektu účastní.
Kurátor Robin Heřman vysvětluje, co bylo hlavním záměrem výstavy: „Metodou kontrastních expozic se snažíme dát návštěvníkům pocítit tvořivé napětí mezi zdánlivě protichůdnými proudy tradiční japonské kultury, které dohromady tvoří zázračně působivou dynamickou harmonii.“
Instalace se snaží přiblížit propojení mezi uměleckou tvorbou a děním v  přírodě, tak příznačnému pro japonskou kulturu. Jednotlivé oddíly představují její typické formy, jako je kaligrafie (Izan Ogawa a Petr Geisler), dekorativní malba (Naoko Tanaka), tradiční hudba (rituály a slavnosti), buddhistický chrám i bojová umění. Zajímavostí bude část věnovaná ikebaně, která se bude proměňovat s rozpukem jara.
Kromě významného oddílu věnovaného soudobé kaligrafii je při realizaci expozice kladen důraz i na trojrozměrné exponáty (hudební nástroje, zbroj, rituální potřeby), jakoby vytržené z reálných situací (souboj, liturgie, lidová slavnost). V „užité“ formě je zčásti prezentována i zmiňovaná kaligrafie, např. na razítkách, a rovněž tradiční dekorativní malba na vějířích či zástěnách.
Kaligrafie japonského i českého umělce byly vytvořeny speciálně pro tuto výstavu, některé další exponáty (např. replika posvátného chrámového svitku s portrétem zakladatele kláštera Enrjaku-dži na hoře Hiei) byly právě pro tuto příležitost zapůjčeny. Řada předmětů pocházejících ze soukromých sbírek je v České republice vystavena poprvé.
Při této příležitosti bude vydáno zvláštní číslo časopisu Kokoro (vydavatel Česko-japonská společnost), které bude zároveň plnit funkci katalogu.

DOPROVODNÉ AKCE K VÝSTAVĚ

Pro širokou veřejnost

22. 3. Workshop : Ikebana - přednáší Daniela Hátleová. Od 17.00 hod.v sále č.9.

23. 3. Japonský čajový obřad – přednáší Robert Janovský. Přednáška s praktickou ukázkou čajového obřadu. Od 17.00 v Růžovém salónku v suterénu.

29. 3. Workshop : Kaligrafie – Vede Izan Ogawa . Kaligrafie jako umělecké písmomalířství spojující umění s filozofií, poezií a estetikou. Od 17.00 hod. v sále č.9.

31. 3. Ukázky malování originálních japonských vějířů.
Přednáší Naoko Tanaka a Izan Ogawa. Začátek v 17.00 hod. v sále č.9.

4. 4. Nihontó – japonský meč. Zbraň, nebo umělecký předmět? Přednáší Bohumil Planka.

5. 4. Workshop: Malování japonských vějířů. Začátek v 17.00 hod. v sále č. 9. Na materiál ke zhotovení vějířů bude vybíráno 250 až 300 Kč od každého účastníka workshopu, který si pak může vlastnoručně namalovaný vějíř odnést domů.

12. 4. Hora Hiei - mateřské lůno japonského buddhismu. Přednáší Robin Šóen Heřman.

Japonsko dětem

Blok jednotlivých ukázek je sestaven ze základních poznatků o Japonsku z oblasti geografie, kultury, zvyků, včetně ukázky kaligrafie, skládání origami. Chybět nebudou ani základní fráze japonského jazyka. Programy se konají 17. 3., 18. 3., 23. 3., 24. 3. a 25. 3. a 7. 4. 2005, začátky jsou vždy v 9:15 a 10:45.

FLÉTNA A MEČ

16. 3. – 17. 4. 2005

KURÁTOŘI : Robin Heřman a Harumi Jamada

Hlavní budova muzea na Florenci, Na Poříčí 52, 180 00 Praha 8
Otevřeno denně kromě pondělí 9. 00 – 18. 00 hod

TOTÁLNĚ NASAZENI

Nucené práce pro třetí říši 60.let poté

V době od 1. června do 31. července 2005 se v hlavní expoziční budově Muzea hlavního města Prahy (MMP) na Florenci uskuteční výstava s názvem TOTÁLNĚ NASAZENI /Nucená práce pro třetí říši. 60 let poté/. Pořádá ji Česko - německý fond budoucnosti a Muzeum hlavního města Prahy .
Projekt navazuje na výstavu „Museli pracovat pro Říši“, která se loni uskutečnila v Národním archivu v Praze-Chodovci. Připravil ji kolektiv autorů složený z pracovníků Národního archivu (NA), Ústavu soudobých dějin AV ČR a Česko-německého fondu budoucnosti (ČNFB). U příležitosti letošního 60. výročí skončení druhé světové války hodlá ČNFB představit výstavu v nové podobě – formou putovní výstavy. Zahajovací část projektu se uskuteční v Muzeu hlavního města Prahy, poté se výstava postupně přesune do čtyř českých a moravských měst.
Výstava Totálně nasazeni /Nucená práce pro třetí říši. 60 let poté/ se koná pod záštitou předsedy vlády ČR Jiřího Paroubka a primátora hlavního města Prahy Pavla Béma.

Záměr výstavy

U příležitosti 60. výročí skončení druhé světové války představuje ČNFB putovní projekt, jehož zahajovací část se uskuteční v Praze. Cílem výstavy je přiblížit problematiku nuceného pracovního nasazení, které v tomto období postihlo milióny lidí ze všech zemí okupované Evropy. Výstava se též zaměří na téma odškodnění, na jehož zpracování se podíleli též němečtí odborníci a více prostoru bude věnováno rovněž problematice tzv. otrocké práce.

Exponáty

Autoři výstavy čerpali z fondů českých a zahraničních archivů, zvláště pak Národního archivu v Praze, Památníku Terezín či Památníku Osvětim. Výstava také přibližuje bohatství dokladů, jako jsou pracovní průkazy, knížky, fotografie, dopisnice aj., které ČNFB v uplynulých čtyřech letech shromáždil v souvislosti s odškodňováním obětí nacismu.
Autoři zařadili do koncepce výstavy rovněž výběr ze vzpomínek a autentických dobových deníků, jež dosud nebyly publikovány.
Výstavu doplní i sestřih z dobových filmových týdeníků a snímky fotografa Zdeňka Tmeje, jenž byl sám nuceně nasazen ve Vratislavi.

Témata výstavy

První dobrovolné odjezdy a vznik pracovních úřadů, zavedení pracovních knížek a počátky hromadných náborů. Mobilizace mládeže. Nástup F. Sauckela jako generálního pověřence pro pracovní nasazení. Nucené nasazení protektorátní mládeže ročníků 1921 a 1924.
Každodenní život nuceně nasazených Čechů. Práce, ubytování, stravování, volný čas; bombardování. Nucené nasazení příslušníků tzv. polovojenských organizací Todt, Technische Nothilfe, Luftschutz a „L“. Porušování pracovní kázně a jeho následky, útěky. Pracovně výchovné tábory pro nuceně nasazené na protektorátním i ostatním říšském území.
Otrocká práce v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Souvislost nucené práce s likvidací odpůrců režimu a rasovou perzekucí.
Nasazení protektorátních příslušníků při budování frontových opevnění v Dolním Rakousku a na Moravě v závěru války.
Repatriace nuceně nasazených.
Odškodňovací aktivity v SRN od konce války po vznik nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“.

Z historie nuceného nasazení

Podle poválečných odhadů bylo z českých zemí na území třetí říše zavlečeno přibližně 600 000 nuceně nasazených. Češi patřili k nejpočetnějším skupinám zahraničních dělníků v tehdejším Německu a jejich nedobrovolný pracovní pobyt trval ve srovnání s ostatními národy nejdéle, někdy plných pět let.
Na počátku okupace byly vynucené odchody na práci do Německa spíše výjimkou, protože okupanti se s ohledem na závazky pomnichovské republiky snažili vyhovět požadavkům německých podniků hlavně náborem dobrovolníků. Od září roku 1939 už nábor obstarávaly nově ustavené úřady práce, které začaly vytvářet obsáhlé kartotéky volných pracovních sil.
Od června 1941 patřily k nejdůležitějším osobním dokladům každého práceschopného občana protektorátu od 18 do 50 let pracovní knížky.
Přelomovým se měl stát rok 1942. Individuální formy náboru nemohly uspokojit rostoucí nároky zmocněnce pro pracovní nasazení Fritze Sauckela.
Do Německa začaly být posílány celé ročníky mládeže, legendou se stalo nucené nasazení ročníků 1921 a 1922.
Češi se spolu s miliony dělníků z celé okupované Evropy ocitli v „zemi lágrů“, ve kterou se nacistické Německo mezitím proměnilo. Jaký život zde vedli, v jakých podmínkách pracovali, jak trávili chvíle volna? Co je spojovalo s ostatními nuceně nasazenými ze západní i východní Evropy a čím se od nich naopak lišili? Snaha odpovědět na tyto otázky vede k poznání, že postavení nuceně nasazených Čechů bylo rozmanité a svým způsobem hraniční. Jako příslušníci údajně méněcenné rasy sdíleli osud ostatních diskriminovaných národů, jako obyvatelé zvláštního státního útvaru Protektorát Čechy a Morava se v některých ohledech mohli srovnávat se svými západoevropskými kolegy. Putovní projekt je věnován právě pestrosti jejich osudů, památce těch, pro něž nebylo návratu, ale také dlouhé cestě přeživších k morální a finanční satisfakci.

Partneři projektu

Národní archiv
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
Živá paměť, o.p.s.

Výstava vznikla za finančního přispění německého fondu „Připomínka a budoucnost.“

Kontakt: Viola Jakschová členka autorského týmu výstavy
tel.: 224 872 746,
e-mail: Viola.Jakschova(at)cron.cz
Mariana Tarčániová tisková mluvčí MMP
tel.: 224 223 696,
724 277 621; e-mail:

TOTÁLNĚ NASAZENI
Nucená práce pro třetí říši. 60 let poté