Účinnější snahy o založení muzea města Prahy sahají do roku 1877, kdy 26. října upozornil náměstek starosty profesor Otakar Antonín Zeithammer městskou radu, že mnozí jednotlivci i společenstva prodávají starožitnosti dokumentující dějiny Prahy agentům vyvážejícím je do ciziny. Doporučil tyto předměty shromáždit na jednom místě, v nově vybudovaném muzeu.
Iniciátory projevu profesora Zeithammera byli dva přátelé - milovníci a sběratelé starožitností dr. Štěpán Berger a Břetislav Jelínek. Ideu záhy vzkřísil pamětní spis domácí rady "Českého klubu" z 28. prosince 1879, koncipovaný architekty Josefem Mockerem a Antonínem Baumem spolu s advokátem a zaníceným sběratelem JUDr. Hugo Tomanem, který znovu upozornil na ničím neomezovaný vývoz českých a městských památek do ciziny a žádal městskou radu, aby uskutečnila projekt městského muzea. Rada již tentokrát reagovala konkrétněji a jmenovala k posouzení spisu zvláštní komisi v čele s historikem Václavem Vladivojem Tomkem. Výsledkem práce zvláštní komise pro založení pražského muzea bylo zřízení stálého Komitétu. Pravidla stálého komitétu městského musea Pražského byla schválena sborem obecních starších 3. října roku 1881. V prvních čtyřech paragrafech tu byl poprvé deklarován účel pražského městského muzea, jeho cíle a prostředky k nim vedoucí:

Par. 1 Účelem městského musea Pražského jest, sbírkou památek historických ku Praze se vztahujících a jmenovitě památek výtvarného umění a uměleckých řemesel poskytovati obraz vzdělání a vkusu Pražanů v dobách minulých.
Par 2. Stálý komitét musejní má vyhledávati, před zkázou a zcizováním zachovávati, získati a vystavovati památky druhů v §. 1. vyslovených. Pokud památek samých získati nelze, mají býti mezery vyplňovány odlitky a vůbec reprodukcemi druhu všelikého.
Par. 3. K dosažení cíle tohoto mají sloužiti:
a) dotace od obce Pražské,
b) dary a odkazy jakékoli, především pak na uměleckých památkách přáteli muzea Pražského poskytované,
c) vypůjčování památek uměleckých a historických, opatrování a vystavování jich v místnostech musea dle dorozumění s majiteli pro každý jednotlivý případ, konečně pak i d) vstupné, jakého se po případě docílí.
Par. 4 Veškeré sbírky městského musea, pokud nebyly jen zapůjčeny, jakož i inventář jsou vlastnictvím obce Pražské.

První schůze stálého Komitétu pražského městského muzea se uskutečnila v primátorské síni Staroměstské radnice dne 23. listopadu 1881 za předsednictví JUDr. Roberta Nittingera. Již na konci listopadu toho roku získalo muzeum pro uskladnění sbírek místnost vedle archivu na pražské radnici. Schůze Komitétu se pak až do první poloviny příštího roku odehrávaly ve znamení diskusí o získávání nových předmětů a zároveň byly poznamenány snahami získat pro muzeum další prostory, zejména pro vystavování. Ve hře bylo více míst, Prašná brána, Staroměstská mostecká věž, letohrádek Amerika a letohrádek královny Anny, přízemní místnosti Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici či prostory Anežského kláštera. K definitivnímu zlomu pak došlo zhruba v polovině roku 1882, kdy muzeum získalo dosavadní kavárenský pavilon v městských sadech na Poříčí.

Kavárenský pavilon na hranicích Nového Města a Karlína byla nevelká a poměrně nová budova, vyrostlá v místech bořených městských hradeb. K jeho stavbě svolil sbor obecních starších 7. září roku 1875, projekt vypracoval městský hospodářský úřad a signovali jej Arnošt Jenšovský a Maxmilián Wolf. Již v červenci roku 1876 byla budova hotova a magistrát vypsal ofertní řízení na její využití. Smlouva byla uzavřena 14. října roku 1876 na tři roky s kavárníkem Eduardem Poncem, který za nájem pavilonu nabídl nejvyšší sumu - 2.000 zlatých. Čas ukázal, že Ponec to svým návrhem u městské rady sice vyhrál, ale ostatní zájemci o nájem pavilonu prokázali při finančním odhadu větší prozřetelnost než on. Nájemce pravidelně bombardoval městskou radu svými žádostmi o snížení nájmu. Při nové ofertě na léta 1879-1882 byl Ponec jediný zájemce a městská rada schválila jím navržených 800 zlatých ročně za nájem pavilonu.
Budovu kavárny v městském parku získalo skutečně městské muzeum rozhodnutím městské rady ze dne 5. června 1882. První zasedání Komitétu v nové budově se konalo již 19. července, tady bylo členům Komitétu oficiálně sděleno znění purkmistrova přípisu z 23. června a s potěšením kvitováno, že od 1. listopadu budou prostory kavárenského pavilonu městskému muzeu plně k dispozici. Ponec přece ještě rok z rozhodnutí městské rady dále provozoval v části kavárenského pavilonu pohostinský podnik, k listopadu roku 1884 i tyto prostory opustil a poté na ně reflektoval Komitét muzea, protože je potřeboval k uložení sbírek. Muzeum se do pavilonu nastěhovalo velmi rychle, během několika měsíců byly připraveny místnosti a na počátku roku 1883 se začalo s instalací vlastní expozice. Dne 12. května 1883 bylo muzeum slavnostně otevřeno veřejnosti.
Po polovině roku 1882 začal Komitét intenzivně rozvíjet myšlenku přijetí kustoda budoucího muzea. Původní návrh na vypsání konkurzu na místo kustoda nebyl realizován a na konci ledna 1883 vznesl na schůzi Komitétu dr. Hugo Toman ideu, aby byl městské radě za kustoda navržen Břetislav Jelínek. Protokol o schůzi z 11. dubna 1883 obsahuje poprvé mezi přítomnými jméno Břetislav Jelínek a podle zápisu z 19. května téhož roku se kustos nadále zasedání Komitétu účastnil, až na výjimky, kdyby byla schůze učiněna tajnou. Toho dne bylo též uloženo panu Jelínkovi, aby do příští schůze sepsal inventář muzejních sbírek pro účely jejich pojištění.

Břetislav Jelínek, původním jménem Josef Jelínek, se narodil 16. března 1843 v rodině pražského obchodníka a ředitele lochovické přádelny bavlny. Zběhl ze studií na pražské polytechnice a poté tři roky docházel na mimořádné studium na filosofickou fakultu, kde navštěvoval přednášky z archeologie, dějin umění, staročeského práva a slovanské filologie. Až do konce 70. let 19. století byl zřejmě dostačujícím způsobem existenčně zajištěn rodinným jměním - přádelnou v Lochovicích na Berounsku a obchodem v Praze. V srpnu roku 1880 však byl zahájen konkurs na rodinný majetek a 11. května 1882 byla firma vymazána z obchodního rejstříku. Nový majitel jmenoval sice jejím ředitelem Břetislavova bratra Jaromíra, dosavadního spolumajitele továrny, ale Břetislav Jelínek přišel o dosavadní zajištění, které mu umožňovalo věnovat se koníčkům, zejména archeologii. Místo kustoda v novém muzeu bylo proto pro Jelínka zřejmě skutečným požehnáním: získal s ním nejzákladnější existenční jistotu a zároveň mu umožnilo věnovat se vlastním zájmům. Břetislav Jelínek ovšem svým myšlením, cítěním a veškerými životními i profesními postoji zůstával v době svého mládí - v 50. a 60. letech druhé poloviny 19. století, proto jeho přístupy ke sbírkám i k muzeu jako celku byly v některých momentech na svou dobu až příliš diletantsky romantické a v některých případech i poněkud voluntaristické. I přes tyto již tolikrát kritizované skutečnosti se můžeme dnes před prací Břetislava Jelínka pro městské muzeum jen v úctě sklánět. Významným způsobem ovlivnil nejen podobu první expozice v kavárenském pavilonu, ale i expozice v nové budově muzea. V čele muzea strávil Jelínek plných třicet let (1883-1913) a ovlivnil tudíž významným způsobem sbírkotvornou činnost muzea. V tomto období byly založeny nejkvalitnější muzejní sbírkové fondy a dostalo se jim v té době standardně kvalitní péče, a to po stránce konzervátorské i evidenční. Zasadil se i o pozitivní ohlas expozic města Prahy na výstavách v letech 1891, 1895 a 1908. Jako ocenění po úspěchu expozice na Národopisné výstavě v roce 1895 získal titul ředitele Městského musea pražského. Břetislav Jelínek zemřel 22. května 1926 a je pohřben v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.

Objekt kavárenského pavilonu nebyl pro sbírky ideální a záhy jim nepostačoval. Problematika uložení muzejních sbírek, jejich prezentace veřejnosti i celková úroveň městského muzea z hlediska reprezentace Prahy byla proto vícekrát na pořadu schůzí městské rady i sboru obecních starších pražského magistrátu. Po dlouhých debatách v radě i ve sboru obecních starších za spolupůsobení muzejního Komitétu bylo nakonec nalezeno řešení nejlogičtější: stavba nové budovy, v dobových pramenech nazývané přístavbou.

O přístavbě městského muzea se uvažovalo mnoho let, nejstarší plánová dokumentace pochází prosince roku 1889. V září roku 1892 byl osloven městskou radou architekt Antonín Wiehl, aby vypracoval návrh na přístavek k dosavadní budově. Antonín Wiehl plnil v této věci více úloh, nebyl jen architektem, ale i jednatelem Komitétu městského muzea a obecním starším. Dne 15. ledna 1893 A. Wiehl předložil dvoje skici, své a architekta Jana Kouly (též člena muzejního Komitétu).
Sbor obecních starších 24. února 1894 na doporučení městské rady schválil závěr zvláštní komise konané 29. ledna 1894 za účasti technických znalců a členů muzejního Komitétu. Komise schválila myšlenku přístavby muzea jako takovou a konkrétně pak návrh Wiehlův.
S dodáváním podrobných plánů a rozpočtů ze strany stavebního úřadu byly téměř permanentní těžkosti a musely být často urgovány. Reálný záměr postavit přístavek existoval, realizace se ale ve skutečnosti stále ztrácela v nedohlednu. Určitým tlakem na uskutečnění plánu se stala Národopisná výstava konaná v roce 1895. Příprava pražského pavilonu ze strany městského muzea, resp. jeho kustoda Břetislava Jelínka, byla natolik závažnou akcí, že muzeum muselo být po dlouhou dobu pro veřejnost uzavřeno. Bylo jasné, že muzeu při této příležitosti přibude velké množství kvalitních sbírkových předmětů, které nebude v bývalém kavárenském pavilonu, již nyní přeplněném, kde důstojně uložit či dokonce prezentovat.
Městská rada se v srpnu 1895 usnesla, že vyhotovení plánů zadá architektu Antonínu Balšánkovi a vyzvala jej k jejich zhotovení. Balšánkovy plány pak schválil sbor obecních starších na samém konci roku 1895. Na jaře 1896 konečně stavba nové neorenesanční budovy Městského musea pražského podle plánů architekta Antonína Balšánka mohla začít.
Dne 22. října 1898 proběhla jakási neveřejná vernisáž nové budovy a následovaly dva roky intenzivní instalační činnosti, při níž Břetislavu Jelínkovi již pomáhal mladý historik umění F.X. Harlas, pozdější Jelínkův nástupce ve vedení muzea. Od poloviny března do poloviny května roku 1899 byla budova Pražanům přechodně otevřena posmrtnou výstavou děl Luďka Marolda. A onoho 27. září roku 1900 byla konečně nová budova s nově instalovanými sbírkami otevřena veřejnosti definitivně.
Stavba Balšánkovy budovy v letech 1896-1898 a její slavnostní otevření v roce 1900 dovršily více než dvacetiletý proces formování Městského musea pražského. Až do vzniku a následného otevření nové muzejní budovy nemělo muzeum ani dost málo reprezentativní a vyhovující prostory pro prezentaci a uložení sbírek a v souvislosti s tím se mu ze strany mnohých, a to i důležitých představitelů města, nedostávalo plného uznání a respektu. Od 27. září 1900, kdy byla expozice v nové budově zpřístupněna veřejnosti, můžeme konečně o pražském městském museu hovořit jako o skutečně důstojném stánku pro uchování hmotné paměti dějin Prahy.
(použita zkrácená verze článku Pavly Státníkové pro sborník z konference v muzeu v Prachaticích, konané v květnu 2004 k 100. výročí založení prachatického muzea)

Sbírky

Sbírky Muzea hlavního města Prahy

V depozitářích Muzea hlavního města Prahy je uloženo velké bohatství sbírkových předmětů, dokumentujících dějiny hlavního města. Počet jednotlivých kusů z oborů historie, historie umění a archeologie dnes přesahuje číslo jeden milion.
Početně nejrozsáhlejší celek tvoří archeologické sbírky, získané převážně z vlastních archeologických výzkumů muzea. Vznikaly od prvních let existence muzea, protože již první ředitel muzea Břetislav Jelínek byl nadšený amatérský archeolog. Jelínkova kolekce byla později rozšířena o archeologické nálezy jiného archeologa – Josefa Antonína Jíry (1868 – 1930), který roku 1912 založil v dejvické barokní usedlosti Hanspaulka archeologické muzeum. Roku 1941 bylo Jírovo muzeum převedeno pod správu pražského magistrátu, formálně jako součást Muzea hlavního města Prahy. Teprve koncem roku 1945 se Jírovo muzeum skutečně stalo součástí městského muzea s novou muzejní expozicí prehistorického vývoje na území Prahy a jejího nejbližšího okolí.
K největšímu nárůstu archeologických sbírek jak z období pravěku, tak i středověku dochází od konce 60. let 20. století až do současné doby. Muzeum každoročně provádí archeologické výzkumy v centru města i v jeho okrajových částech a na území připojených obcí. Sbírky nyní uceleně dokumentují prehistorický vývoj území pozdější Prahy od paleolitu až do období stěhování národů a slovanského osídlení českých zemí, ale také hmotnou kulturu pražského obyvatelstva v období středověku a na počátku novověku.
Početný soubor tvoří v depozitářích muzea sbírkové předměty dokumentující řemeslnou a umělecko-řemeslnou výrobu pražského nebo mimopražského původu, která se na území Prahy běžně vyskytovala. Od keramiky a skla přes výrobky ze dřeva a kovů představuje tato sbírka pestrou mozaiku předmětů vypovídajících především o všedním životě obyvatel našeho hlavního města od raného středověku až po nedávnou minulost. Cenné jsou zejména sbírky z oblasti užitého umění. Jedná se o výrobky pražských kovářů, zámečníků, puškařů, cínařů, zlatníků a hodinářů. Ve sbírce kovářských výrobků jsou např. pozoruhodné renesanční a barokní mříže. Sbírka však zahrnuje i secesní mříže, které se do muzea dostaly v posledních desetiletích v souvislosti s demolicemi některých pražských budov. Nelze opomenout ani sbírku cechovních předmětů, jednu z největších ve střední Evropě. Je v ní dokumentována nejen existence, ale i umění a zručnost cechů pražských měst od 15. století až do roku 1859, kdy byla cechovní organizace nahrazena modernějšími řemeslnickými a živnostnickými společenstvy. Sbírka textilií, oděvů, uniforem a módních doplňků je dokladem o vývoji pražské módy převážně v 19. století. Unikátní součástí této sbírky je soubor textilií z hrobu známého astronoma na rudolfínském dvoře Tychona Brahe (+ r.1601). Muzeum uchovává ve svých depozitářích též největší soubory výrobků pražské manufaktury na kameninu z přelomu 18. a 19. stol. a na ni navazujícího pražského porcelánu ze smíchovské továrny. K vrcholům figurálního porcelánu patří výrobky, které modeloval sochař Arnošt Popp v padesátých letech 19. století.
Rozsáhlá a kvalitní je sbírka grafiky, v níž nejhodnotnější část tvoří veduty, tj. pohledy na Prahu, její části, náměstí, jednotlivé ulice, významné stavby nebo na vznikající předměstské obce a přírodní okolí za městskou barokní fortifikací. Sbírka tak dokumentuje proměny města a jeho okolí od konce 15. až do 20. století, přičemž největší část těchto vedut pochází z 19. století. Ve sbírce jsou zastoupeny všechny originály nejstarších vedut (např. tzv. Sadelerův prospekt Filipa van den Bosscheho a Georga Wechtera d. J. z r. 1618, Velký pohled na Prahu z r. 1636 Václava Hollara, panoramatický pohled z ptačí perspektivy Folperta van Ouden-Allena z r.1685). Nechybí ani soubor mědirytů podle předloh Friedricha Bernarda Wernera z doby před polovinou 18. století nebo soubory Jana Jiřího Balzera a Filipa a Františka Hegerů z konce téhož století. Z autorů 19. století je nejpočetněji zastoupena rytinami i kresbami tvorba Karla Postla, Antonína Pucherny, Josefa Šembery, nejznámějšího a nejpilnějšího ze všech - Vincence Morstadta - a mnoha dalších. Součástí muzejních fondů jsou i další sbírky umělecké povahy. Patří k nim sbírky obrazů, plastiky a medailí. V obrazové sbírce převládají olejomalby z 19. a 20. století, na nichž je zachycena Praha a její okolí, dále pak portréty pražských osobností. K nejcennějším patří obraz malíře rudolfínské doby Lucase van Valckenborcha, zobrazující pražská města v době kolem roku 1580. Často jsou to obrazy, u nichž převažuje dokumentární stránka nad uměleckou. Jména autorů některých děl, jako např. Ludvík Kohl, Karel Postl, Antonín Machek, Antonín, Václav a Josef Mánesové, Bedřich Havránek nebo Ferdinand Lepié však vypovídají také o uměleckých hodnotách této sbírky. S mnohými těmito známými jmény se setkáváme i ve sbírce akvarelů. Zde je nejpočetněji zastoupen kolekcí asi 120 položek malíř Václav Jansa, jehož akvarely zachycují Prahu těsně před jejími proměnami na přelomu 19. a 20. století. Mizející Prahu v době asanačních prací dokumentuje téměř stejně početný soubor obrazů Jana Minaříka, který vznikl převážně v prvním desetiletí 20. století. Méně jsou v obrazové sbírce zastoupena díla 20. století. Asi deset obrazů bylo např. získáno z tvorby Karla Holana, který ještě více než Prahu samotnou maloval její periferii.
K obzvláště cenným solitérům sbírky malby a kresby patří v muzeu díla Josefa Mánesa. Krátce po vzniku muzea k zakoupené sbírce kreseb z Lehmannovy galerie přibyl soubor návrhů na výzdobu karlínského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Nejznámější Mánesovo dílo uložené ve sbírkách muzea je originál kalendářní desky ze Staroměstského orloje, olejomalba na měděném plechu z let 1865 – 1866, nahrazovaná na Staroměstské radnici postupně několika kopiemi. Celonárodní význam mají také návrhy na malířskou výzdobu Národního divadla, kde jsou zastoupena díla Mikoláše Alše, Vojtěcha Hynaise, Felixe Jeneweina, Adolfa Liebschera, Emanuela K. Lišky, Maxmiliána Pirnera, Josefa Tulky a Františka Ženíška.
Barokní malířství reprezentuje v muzejních sbírkách muzea jen několik skutečně kvalitních děl. Pozornost si např. zaslouží obraz Karla Škréty Sv. Lukáš maluje P. Marii nebo Brandlova Madona s Ježíškem. Ze středověkého malířství uchovává muzeum ve svých sbírkách cenné malby na omítce, transfery ze zbořených pražských domů. Ojedinělým dílem pozdně románského období jsou tři královské postavy ze zbořené fary a školy u kostela P. Marie Na Louži (čp.102) na Starém Městě, z nichž však pouze jediná se zachovala v celistvosti.
Ke sbírce malby patří cca 170 kusová kolekce terčů pražských ostrostřelců. Olejomalby na dřevě z téměř stoletého období, zakončeného v osmdesátých letech 19. století, většinou od anonymních autorů, jsou nejen zajímavým dobovým dokladem měšťanského života v Praze,
ale i jedinečným souborem tvorby na pomezí naivního a poučeného malířství. Mezi těmito terči se ojediněle naleznou i okrajová díla renomovaných umělců (Karel Postl, Josef Führich, Josef Mánes, Mikoláš Aleš).
Důležité místo zaujímá sbírka plastiky, i když není tak početná jako sbírka malby. Najdeme v ní malý, ale cenný soubor gotických dřevořezeb, k nimž patří především postava Krista Trpitele z Novoměstské radnice a Pieta z kostela P. Marie před Týnem. Pouze materiálem, nikoliv však hodnotou se od nich liší pískovcová Madona z nároží Staroměstské radnice. Ojedinělou plastikou světového významu je bronzový Herkules, dílo nizozemského sochaře Adriaena de Vriese (asi 1556-1626), který pracoval nejprve na dvoře Rudolfa II. a poté pro Albrechta z Valdštejna. Je to jedno z mála originálních děl tohoto umělce, která se v Praze zachovala. Bohatý a rozmanitý je soubor barokní dřevořezby, většinou pocházející ze zrušených pražských kostelů. Mezi autory dřevořezeb jsou zastoupeni Ferdinand Maxmilián Brokoff a jeho dílna, Jan Michal Biderle (Brüderle ), Jan Antonín Geiger, Jeroným Kohl, Ignác František Platzer, Jan Antonín Quitainer, Jan Jiří Šlanzovský a Jan Petr Venda. Muzeum má ve své sbírce barokní dřevořezby také vzácný a ojedinělý soubor raně barokních plastik Jana Jiřího Bendla. Pragensisticky i umělecky hodnotné jsou originály raně barokních soch, které ozdobily Staroměstský orloj po polovině 17. století. Dřevořezby neznámého autora byly, stejně jako Mánesova kalendářní deska, nahrazeny na orloji kopiemi.
Ke sbírce plastiky se řadí i sbírka medailí a plaket, dokumentující historii Prahy od 16. století až do současnosti. Většina medailí je z 19. a 20. století a reaguje ponejvíce na významné události a jejich výročí nebo je výrazem ocenění činnosti významných osobností,
které v Praze žily nebo se zasloužily o její rozvoj. Také numismatická sbírka dokládá dějinný vývoj Prahy od raně středověkých denárových ražeb až po současnou českou minci. Důležité místo v této sbírce pochopitelně náleží ražbám z pražské mincovny.
Do sbírky plastiky lze zařadit i některá Pražská domovní znamení. Pozornost poutají např. nejstarší dochované domovní znamení, kterým je opuková hlava Krista z konce 14. století, nebo pozdně gotická Kamenná panna z nároží Benediktské a Rybné ulice a Železný muž z Platnéřské ulice, obě z pískovce. Sbírka domovních znamení je ovšem různorodá a nechybí v ní dobově mladší znamení např. v podobě štukových reliéfů, kovářských prací nebo malby na dřevě.
Z historických sbírek je počtem položek nejbohatší sbírka tisků, shromažďující převážně letáky, vyhlášky, plakáty, reklamní prospekty, svaté obrázky a další tiskoviny nejrůznějšího druhu. Sbírka dokumentuje hospodářský, politický, společenský a kulturní život hlavního města od 16. století až do současnosti. Patří k ní i sbírka pohlednic. Mezi nejcennějšími celky této rozsáhlé sbírky jmenujme politické a satirické letáky z období českého stavovského povstání 1618 – 1620 a třicetileté války, dále pak úřední vyhlášky a jiné tiskoviny z revolučních let 1848 – 1849, doplněné litografiemi s výjevy svatodušních bouří roku 1848 v pražských ulicích. Velký význam pro poznání proměn hlavního města má sbírka map a plánů.
Proměny města a života v jeho ulicích od druhé poloviny 19. století sledují nejpřesvědčivěji sbírky fotografií a negativů. K nejcennějším fotografiím patří pochopitelně ty nejstarší. Jejich autory jsou většinou František Fridrich, Jindřich Eckert, Karel Maloch, Rudolf Bruner – Dvořák, Jan Kříženecký ad. Často bylo jejich nepřeberným zdrojem knihkupectví a archiv Zikmunda Reacha ve Skořepce na Starém Městě. Ve sbírce negativů jsou uloženy negativy Rudolfa Brunera – Dvořáka a jeho bratra Jaroslava. Cenné jsou např. jejich snímky z období vzniku Československa. Amatérský fotograf František Dvořák vytvořil zajímavou kolekci snímků dokumentujících všední život Prahy v době první světové války. Zachyceno je i období I. republiky (fotoarchiv Národní politiky), II. světové války a Pražské povstání.
K cenným přírůstkům z novější doby patří negativy z archivů pražských fotografů Josefa Ehma, Zdenko Feyfara, Svatopluka Sovy a Bohumila Střemchy. Technickou památkou jsou ručně kolorované skleněné diapozitivy ze začátku 20. století.
V posledních desetiletích se muzeum pokusilo dokumentovat dějiny Prahy a život jejích obyvatel ve 20. století shromažďováním trojrozměrných sbírkových předmětů. Vznikly tak zajímavé kolekce hmotných dokladů např. k oběma světovým válkám a Květnovému povstání roku 1945 nebo soubor reklamních předmětů z období předmnichovské republiky. S obdobím 20. století jsou spojeny i sbírky odznaků, řádů a vyznamenání.
(podle: Z. Míka, Průvodce, Muzeum hlavního města Prahy, Praha 2001)