Muzeum hlavního města Prahy

Zmizelá Praha Jana Minaříka

„Století na tváři města“
1.2.2006–30.4.2006,
Hlavní budova muzea

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výstava obrazů Jana Minaříka v Muzeu hlavního města Prahy byla tentokrát výstavou výběrovou a byla koncipována jako konfrontace Minaříkových obrazů se současnou podobou stejných míst. Kolekce obrazů Jana Minaříka s náměty ze staré Prahy let 1880–1937 ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy obsahuje více než stovku obrazů.
Co o nich stručně říci? Dříve, než se z tváře hlavního města postupně vytrácely takové lokality jako Josefov, čili unikátní původní zástavba pražského židovského ghetta a jednotlivé renesanční, barokní a klasicistní domy v oblastech kolem Mariánského a Linhartského náměstí, v ulicích Kaprové a Platnéřské a také se změnily plochy mezi Staroměstským náměstím a navazující ulicí Dlouhou a veřejné prostory mezi kostelem sv. Ducha a kostelem sv. Haštala a taktéž mezi ulicemi Elišky Krásnohorské a Kozí, zachytil tuto proměnu malíř, jehož můžeme též označit jako cenného dokumentátora proměn hlavního města.

Návštěvníka této pozoruhodné výstavy jistě zaujme právě asanace bývalého Židovského města, tedy Josefova. Dodnes se vedou více či méně učené spory oprávněnosti tak zásadního zásahu do organismu města, každopádně stísněnost poměrů, zchátralost objektů a minimální hygienické podmínky pro jeho tehdejší obyvatele byly důvodem, že město ve městě zmizelo. Kurátorka výstavy Pavla Státníková k tomu říká: „ I když charakter nové zástavby není bez hodnoty historické, architektonické, kunsthistorické a časem se jistě z nově vytvořeného urbanistického celku stane historická památka, nelze tehdejší bezprecedentní zničení ojediněle zachované, organické a v té chvíli žijící paměti města a jeho lidí přejít mlčením a ospravedlnit zjednodušené řešení situace. Rozsáhlá asanace Josefova a velké části Starého Města tak nadále zůstává mementem pro současnost.“

Souborná výstava těchto děl se v prostorách muzea naposledy konala v roce 1984. Minaříkova díla s pražskou tematikou vlastní i řada dalších soukromníků i institucí, z nich některé je zapůjčily i pro současnou výstavu (nejvíce Národní galerie v Praze, dále Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum umění Olomouc, Oblastní galerie Vysočina v Jihlavě Památník Národního písemnictví, Židovské muzeum).

Malíř Jan Minařík se narodil v roce 1862 v Nuslích a zemřel roku 1937 v Praze. Studium na pražské akademii výtvarných umění absolvoval v roce 1896 jako žák Julia Mařáka. Proslavil se zejména právě jako malíř motivů mizející a bořené Prahy, přičemž těžiště této jeho tvorby spadá do let 1907-1911. Ve svém díle zachytil nejen předasanační podobu Josefova a některých částí a míst Starého Města a Nového Města; řadu motivů mizejících oblastí či jednotlivých domů namaloval i na Vyšehradě, Malé Straně, Hradčanech, Pražském hradě, ale i v Bubnech či v Nuslích. Jeho posedlost zachytit, zdokumentovat a předat budoucnosti „odchod minulosti“ můžeme chápat jako záslužný počin, za nějž bychom mu měli být vděčni.

Minařík kontra přítomnost

Díla Jana Minaříka byla na výstavě konfrontována se současnými fotografiemi stejných míst ze stejného či téměř stejného stanoviště. Nevděčnou úlohu současného fotografa zachycujícího Minaříkem vybraná místa přijal fotograf Ondřej Polák. Zdokumentoval zásadní změnu ve zmíněných lokalitách, a šlo o práci navýsost inspirativní.

Ondřej Polák (*1968 v Praze) absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze 1 v Hellichově ulici – obor fotografie. V letech 1987–93 studoval uměleckou fotografii na FAMU v Praze. Od doby studia působí jako nezávislý fotograf se specializací na technickou fotografii. Nejvíce se věnuje fotografování architektury a výtvarného umění. Svými reprodukcemi uměleckých děl se podílel na mnoha publikacích o výtvarném umění).
Zaměřením současné výstavy je dán i výběr prezentovaných Minaříkových obrazů. Sítem výběru exponátů pro prezentaci prošla ta malířova díla, která zpodobují i dnes dobře zachytitelnou realitu. Do výběru se tak nedostala řada detailnějších studií některých vnitrobloků, dvorků a jejich obyvatel, protože výpovědní hodnota novodobých záběrů by byla minimální a význam konfrontace více či méně nulový. Na druhé straně jsou zde v zajímavých a odůvodněných případech představena i místa, při jejichž novodobém zpracování nemohlo být většinou z technických důvodů zcela dodrženo původní malířovo stanoviště zcela přesně.

Součástí výstavy byla půvabná publikace – průvodce po místech prezentovaných na výstavě.

Chtělo by se na závěr říci: „Mistře Minaříku, promiňte, čas se nedá zastavit. Ale díky, že jste ho zastavil, když jste ve své době bral do rukou barvy, štětce a z hlavy nápady.“